Tato knížka s mnoha odkazy vznikala ve MS Wordu na domácím cloudu Synology/NAS umístěném v Nové Slunečnici. Dva Synology/NAS jsem koupil na Petrovo doporučení. Knížka je vytvářena ve formátu „docm“ a makrem konvertována do „htm“ ve sdíleném adresáři „web“ který vytvořil balíček „Web Station“. Ve stejném adresáři jsou pak další „htm“ soubory, fotografie „jpg“ a „bmp“ ve velikosti „Web malý“ 448x336px i videa, která jsem převedl do formátu „mp4“ pomocí Windows programu „VLC“. Na tyto soubory jsou z knížky odkazy. Celý adresář se pak synchronizuje s obdobným adresářem „web“ Synology/NAS, který je umístěn v bytě 910/3C na Žižkově. Synchronizaci obou „web“ adresářů zajišťuje balíček “Synology Drive Server“ se svým podprogramem „Synology Drive ShareSync“, který je dostupný přes hlavní nabídku NASu. Balíček „Web Station“ dělá z adresáře web, takže se pak soubory odkazem rovnou spouští, místo aby se stahovaly. Na knihu jsem vytvořil sdílený, nezaheslovaný odkaz https://kadlasm.synology.me:8443/kniha.htm a ten potom službou https://bitli.com jsem trochu zkrátil na https://tinyurl.com/48jvxebe. Administrace Synology/NAS v bytě 910/3C na Žižkově je dostupná odkazem: https://quickconnect.to/kadlasm se jménem uživatele „kadlasm“ a s heslem zapsaným u rozvaděče v bytě 910/3C. Do sdíleného adresáře „Rodina“ ukládám důležité aktuální informace.

1850 pradědeček Antonín Borowský

Otec mojí babičky, malířky, byl nadaným umělcem, ač pracoval jako výpravčí na nádraží v Dolním Bouzově. Podle pohlednic s obrazy holandských malířů maloval olejovými barvami velké obrazy. Nějaké obrazy jsem zachránil (nějaké má moje sestřenice Helena, dcera Mirka), také namaloval prý i svoji milenku. Sehnal starý dřevěný botník a ten vymaloval tak, že vypadá jako vykládaný, podobně vymaloval stůl i malý stolek. Vše mám v prostředním pokoji na Žižkově. Babička Tonča, zdědila jeho talent, a navíc se vyučila v Akademii malířkou.

1890 dědeček Václav Pašek

Dědeček Václav Pašek (narozen 1890) pocházel ze žižkovského rodu truhlářů. On i jeho bratr František se také vyučili truhlářskému řemeslu. Dědečkovi se naskytla možnost zakoupit čtvrtinu vedlejšího domu v Hartigova 910/61 (tehdy Poděbradská třída), kde byla volná nádvorní dílna, vhodná pro truhlárnu. Ještě s bratrem Františkem užívali druhé patro jako byty, v přízemí měli prodejnu židlí (910/10), v průjezdu skládek, na půdě dvě kóje na sušení prádla a ve sklepě také dvě kóje na uhlí. Dílnu na dvoře si zařídili jako truhlářskou výrobu uměleckých ohýbaných židlí (ještě pár vzorků máme). V suterénu dílny měli francouzské stroje (okružní pily, soustruhy, frézy…) a v patře byla dílna, kde se ohýbalo dřevo. Suterénu a strojům vládl strýc František v patře ručním pracím dědeček.

Dědeček se stal předsedou cechu truhlářského, pěkně maloval a pravidelně psal články do cechovního časopisu. Brzo měli i učně. Dařilo se prodávat, ale v době světové krize (mezi světovými válkami) bylo hodně dlužníků. Židle se prodávaly i na pražský hrad. Máme dopis, kde dědeček píše: „...milostivá Alice Masaryková, rádi Vám dodáme do Španělského sálu dalších 150 židlí, dle návrhu architekta Plečníka, ale musím Vás upozornit, že z minulé dodávky nám hrad dluží 156 korun a 46 haléřů!“

Truhlářství nikdy nevlastnilo vozidlo, vše se rozváželo na žebřiňáku, což byl široký žebřík na vysokých kolech, jen s ruční brzdou, nutnou, když se jelo z kopce. Po Praze rozváželi židle žebřiňákem učni.

V roce 1945 dědeček s bratrem stavěli na ulici barikádu a bránili Němcům v útěku na západ. Z obou světových válek mněl dědeček nervy na dranc. Po válce vyhrabal ve sklepě z uhlí revolver, který tam ukrýval na obranu rodiny. Celou válku se bál, že ho Němci najdou, což by znamenalo smrt pro celou rodinu. Pravděpodobně na půdě ukryl i granáty, které jsme našli, ale o tom až v dalších kapitolách.

Rád jsem do dílny za dědečkem chodil, vonělo to dřevem a klihem, mohl jsem pracovat se dřevem. Také nejmilejší dárek od dědečka byla velká bedna s desítkami dřevěných špalíčků s hřebíčky, kladivem a kleštěmi, to se stavělo!

S dědečkem jsem často chodil na Kopec (vrch Vítkov). Zpravidla mě vyprávěl o husitských válkách a o životě. Vyprávěl seriálovou pohádku o „prasátku Rypáčkovi“. Též jsme chodili na houby. Dědeček byl vášnivý houbař. Každou neděli ve 4hodiny ráno jezdil vlakem do lesa v Klánovicích s košíkem, holí a rybičkou (nožík). Zpravidla sbíral, prý nejchutnější, holubinky.

Můj otec Oldřich se svého tchána (dědečka) ptal, proč si kupuje stůl, proč si ho nevyrobí, když je truhlář. Dědeček nechápal: „Já za dobu, za kterou bych si vyrobil stůl udělám tolik židlí, že si za ně mohu u kolegy truhláře specializovaného na stoly koupit stoly dva“. Pak ale už jsme všichni, za socíku, byli všeumělové.

V roce 1959 se dům musel darovat komunistům a v roce 1961 musel dědeček vyklidit a předat dílnu. Celkem zachovalé francouzské stroje musely do sběru, ostatní se vyhodilo. Krátce na to v 71letech dědeček zemřel (mrtvice a infarkt, mně bylo 11let).

1892 pilníkárna, duch č.1

Dům i s dílnou byl postaven v roce 1896. Předkové Stupků si v dílně zařídili výrobnu pilníků a rašplí. Nedávno jsem se dočetl, že dílně se dařilo do doby, než se roztrhl metrový, rychle se otáčející, brus z pískovce. Prorazil několik zdí a vzal s sebou jednoho dělníka, který událost nepřežil. Tím se vysvětluje duch, který v domě sále straší (viz další kapitoly). Pilníkárna tím zkrachovala a dům zadlužila, proto se musel hledat pro dílnu a část domu kupec. Tím se stal dědeček Václav.

1900 babička Tonča, malířka

Otcova matka, babička Antonie (Tonča) se narodila (1900) v rodině výpravčího Antonína Borowského v Dolním Bouzově. Pradědeček, výpravčí, ač bez vzdělání, byl talentovaný, terpentýnovými barvami maloval velké obrazy dle pohlednic obrazů nizozemských romantických malířů. Koupil starý dřevěný botník a vymaloval ho tak, že vypadá jako vykládaný dřevem (botník i dřevěný stolek ještě máme).

Babička Tonča zdědila po otci talent, a navíc vystudovala malířskou akademii. Zvládala všechny ruční práce, malování, drhání, paličkování, tkaní na stavu, pletení, háčkování a podobně. Byla velmi společenská, vzala si za manžela lékaře, dědečka Oldřicha, spolu se stýkali s řadou přátel, často i se šlechtici (doma máme zámecké hrací hodiny a zámecké zrcadlo), měli luxusní rozsáhlý byt v Blahníkově ulici č.1 na Žižkově nedaleko Viktorky. Všechny pokoje byly vybaveny vysokými kachlovými kamny a luxusním nábytkem. O úklid se starala posluhovačka Urbánková.

Babička také milovala zvířata. K vlčáku Renkovi si pořídila andulky a kočičky, já babičku zásoboval zraněnými ptáčky a sestra Eva dokonce babičce dala na dožití kachnu, co si koupila na trhu v Těptíně za 3 koruny.

Babička celý den stále něco uměleckého tvořila, což se projevilo na nepořádku, který moje matka Eva kritizovala. Negativní postoj k úklidu zdědil i můj otec i já. Považujeme úklid za ztrátu času a raději něco tvoříme.

Po babičce se mně podařilo zachovat cca 60 jejích obrazů a ořechovou skříň vlastnoručně leptaným zrcadlem s motivy zámku v Jindřichově Hradci a pražské Karlovy univerzity.

Za okupace jsme museli Němcům prokazovat árijský (nežidovský) původ. Babička procházela matriky a vystopovala naše předky: Antonie Kadlasová. Zjistila, že původně se naši předkové jmenovali Karlasové, což je daleko běžnější příjmení než Kadlas. Náš předek Josef Karlas narozený v roce 1778 asi neuměl „r“ tak se přejmenoval na Kadlase. Takže známe našeho prvního předka tohoto jména. Toho jsem využil a dotáhl babiččin rodokmen do současnosti. Takže celkem bylo asi 140 Kadlasů nebo Kadlasových. Současní potomci „Kadlasové“ mně občas napíšou, že se narodil další tohoto jména, tak rodokmen na FaceBooku udržuji.

Babička měla sourozence ve třetím patře též v Blahníkova č. 1. Františka (po něm mám housle Stradivárky), Martu a nevlastní sestru Lojzu. Nikdo z nich se neoženil.

Babička si s mými rodiči vyměnila byt, takže nakonec bydlel V Hartigově ulici a my v Blahníkově. Takže jsem se sestrou Evou mněl obě babičky na jednom patře V Hartigové ulici.

Dědeček Oldřich zemřel na mrtvici a infarkt v 66letech, babička na Parkinsonovu nemoc v 92letech (mně bylo 42let).

1902 babička Luďa

Matčin otec, dědeček Václav si vzal za manželku dceru krejčího Aloisii Motlovou (babička Luďa 1902), její bratranec byl skladatel prvních trampských písní Jarka Motl a její bratr Rudolf, bubeník u R. A. Dvorského).

Babička celý život pracovala jako účetní ve StrojExportu na Václavském náměstí (kino Blaník), kam chodila ze Žižkova vždy pěšky. Současně dělala i účetnictví našeho domu (dům spravoval dědeček Václav neb většinoví vlastníci domu bydleli až u Plzně).

Byla po své matce Marii (ta využila první možnosti rozvodů) volnomyšlenkářka, (pod vlivem modernistických básníků jako Machar, Sova apod.) vystoupila z katolické církve. V padesátých letech veřejně a hrdiny odmítla popravu Horákové, což se muselo všude schvalovat. Všichni babičku měli rádi, říkali jí „Dušinka“.

Uměla těsnopis, hodně četla, znala zpaměti řadu básní, milovala opery, uměla zpívat árie.

S dědou Václavem vychovali (moderně a emancipovaně) dcery, moji matku Evu a její mladší sestru Světlu. Do bytu se přiženil můj otec Oldřich a narodil jsem se tu a do sedmi let žil i já. Děda s babičkou a Světlou užívali dnešní dvě místnosti (dnes 910/3A) a já s rodiči jednopokojový (dnes 910/3C).

Děda, kromě polední přestávky na oběd (po kterém si zdříml), stále pracoval v dílně a babička se po práci starala o chod celé rodiny.

V kuchyni byl uhelný sporák, kde se denně (v létě i v zimě topilo). Obden se chodilo do sklepa pro uhlí a vynášel popel. Na sporáku se komplet vařilo. Vše se dělalo z gruntu ručně, nebyly žádné polotovary. Tady se hnětly knedlíky, připravovaly polévky a na sporáku se často vařil velký prádelní hrnec a vždy kávová konvice.

Babička několikrát odpoledne chodila na nákup, neb v jednu dobu přivezli do pekárny chleba, v jinou dobu do mlékárny máslo a mléko, často se stály fronty na maso. Nebyly ledničky, tak se vše kupovalo jen na pár dní. Máslo se udržovalo v chladném špajzu ve studené vodě, která se musela často vyměňovat. Maso se nasolilo, vejce se nakládaly do okurkové láhve do vodního skla.

Jednou týdně se z půdy snesla hliníková vana. V prádelním hrnci se na sporáku ohřála voda, vykoupal jsem se já a po mně i dospělí. Po koupání se ve vodě ještě vypralo, za pomoci valchy a nastrouhaného mýdla, prádlo. Ložní prádlo se pak vybílilo šmolkovou modří a vařilo ve škrobu. Poté se prádlo vyždímalo, a v proutěném koši doneslo na půdu, kde se přikolíčkovalo na šňůry a po usušení se žehlilo a skládalo. Vodou z vany a kartáči se ještě vydrhly podlahy, vana se vytřela a odnesla na půdu. Dveře a okna se myla vodou se sodou, mosazné kliky se leštily Sidolem. Nádobí se mylo ve vysouvacích dřezech, kde byla i miska na písek, který se hojně používal na hrnce. Dřezy se pak vyndaly a vylily do vodovodu, který jsme jako jediná moderní domácnost v domě, už měli v kuchyni. Ostatní byty měly studenou vodu jen na chodbě, stejně jako jen na chodbách byly i společné záchody. Babička myla v domě i schody a okna. O schody pak brousila nože.

1918 pradědeček Motl

Matka mojí matky Evy, babička Aloisie, jako dítě bydlela na Havelském trhu. Měli rozsáhlý byt propojený přes několik domů. Její otec, můj pradědeček, byl úspěšný pánský krejčí, šil pro pražskou smetánku. Moje prababička Marie prý byla krásná žena. Měla husté, černé, dlouhé (pod zadek) vlasy. Dědeček jí perfektně oblékal, kupoval šperky a koupil jí vše o co požádala, jen ji nikdy nedal ani korunu kapesného. Měli spolu pět dětí. Moji babičku Aloisii. Starší sestru Marii, mladší bratry Rudlu (bubeník u R. A. Dvorského), Pepu a nejmladší Boženu. I děti chodili krásně oblékané a byt byl luxusně zařízen starožitným drahým nábytkem. Pradědeček jednou měsíčně chodil s pražskou honorací do restaurace, ale prababička s ním nikam chodit nechtěla, to ho moc mrzelo.

Začala první světová válka, pradědečka povolali na frontu. V Praze byl velký hlad, nic se nedalo koupit. Pradědeček psal: „všechno i šperky prodej a na vesnici nakupuj pro rodinu jídlo“. Když nebylo v kruté zimně ani uhlí, doporučil rozřezat a spálit všechen slohový nábytek. Prababička poslechla a o rodinu se postarala. Stoupla jí sebedůvěra, když se čtyři roky musela o vše starala sama.

V zákopové válce se před útokem vždy podával rum. Pradědeček se z války vrátil jako alkoholik.

Současně se v roce 1918 povolily rozvody, prababička toho využila, rozvedla se, její děti otce nemohly ani navštěvovat.

Pradědeček se oběsil.

1927 strýček Mirek porodník

Strýček Mirek (1927), otcův mladší bratr, byl gynekolog a volnomyšlenkář. Na své chatě v Těptíně i na střeše porodnice v Krči se opaloval vždy nahý. Byl to fešák za mlada podobný Pierre Briceovi (Vinetou). Ženy ho obletovaly a často i svedli. On za nic, jak říkal, nemohl, chtěl jen dělat dobro, neboť miloval svou též krásnou a žárlivou ženu Milenu (1935).

Teta Milena ho denně vozila autem do práce i z práce, aby se strýc nikde netoulal. Když jí začaly chodit anonymní dopisy, že Mirek má utajeného syna, tak si najala nějakého zámečníka jako detektiva. Ten se třeba vloupal do strýcova stolu, kde našel pornofotky.

Detektiv časem zjistil, že strýc má opravdu syna Roberta (xxxx) s nějakou Jarmilou. Strýc nám to zdůvodňoval tím, že jeho pacientka Jarmila chtěla ve svém manželství dítě, ale ne se svým manželem hulvátem. Tak jí dítě udělal, když tolik prosila.

Teta Milena okamžitě požádala o rozvod a Mirek si opatřil revolver, že se zastřelí, neb měl obě Milenu i Jarmilu moc rád. Čekal, že ho navštíví a zabije manžel Jarmily, řezník. Návštěva dopadla dobře, vypili spolu pivo a šli na genetické testy. Potvrdilo se, že otcem Roberta je Mirek. Tak se Mirek s Milenou rozvedli a jejich dcera Helena (1956) už svého otce navždy zavrhla.

Po rozvodu si Mirek vzal Jarmilu, ale časem zjistil, že ona psala ty anonymní dopisy, aby první vztah Mirka s Milenou rozvrátila. Když se na mělčině, v astmatickém záchvatu, utopil syn Robert, tak se Mirek s Jarmilou rozvedl a vzal si Ivanu a s ní už žil až do smrti.

V roce 2009 mně strýc Mirek navštívil v našem domě na Žižkově. Když zjistil, že pokoj, který v té době užíval můj syn Petr je plný památečného nábytku a obrazů Mirkovi matky Antonie (1900) a Mirkova dědečka Antonína (xxxx), tak se neudržel a mému synovi Petrovi (1978) odkázal starožitný stůl se židlemi.

Se svými vnuky Lucii (20xx) a Ondřejem (xxxx) jsme Mirka navštívili v jeho bytě v Berouně a předali mu kompletní rodokmen Kadlasů, který jsem po jeho matce, mé babičce, dokončil. Strýc mně na oplátku předal lékařské zprávy svých příbuzných Kadlasů, které si od dětství se zájmem pořizoval. Zprávy jsou nyní součástí rodokmenu.

Ivanka mně asi v roce 2005 volala, že strýc v daleké nemocnici zemřel a že nemá auto, zda bych jí tam nedovezl. Jeli jsme s Ivanou i s mojí sestrou Evou do vzdálené porodnice. Strýc ležel živý a v dobré náladě. Primář nemocnice se Ivaně za hrozný omyl omluvil. Strýc pak žil, v nemocnici, ještě asi dva roky.

1933 Ožvaldovi

V přízemí našeho domu byl průjezd, prodejna židlí (910/10) a vinárna (910/9 a 910/8). V prvním až třetím patře bylo vždy pět místností. V prvním patře bydleli Průšovi, Kraidlovi a???? Ve druhém já s rodiči, dědečkem a babičkou a Světlou. V dnešním dvoupokojovém 910/3B bydlel strýc František s tetou Hankou a kníračem Bobíkem. Ve třetím patře byl každý byt jen o jedné místnosti. Zde bydlela rodina Šprinclů, paní Krásná, paní Denemarková, paní Skalická a správci domu manželé Ožvaldovi se synem Pepíčkem. Na každém patře byly dva suché WC a vodovod/výlevka se studenou vodou. WC byly napojeny na širokou stoupačku do které ústily na půdě oba okapy. Tak se automaticky splachovalo.

Dědeček měsíčně psal hlavním majitelům domu zprávy do Plzně o stavu domu. Jednou napsal: „vše je v pořádku jen Ožvaldová zasekla do hlavy manželovi sekyru. Ale už je zase zdravý.“

1934 potok pod dvorem

Na starých císařských mapách je vidět potok, který pramenil na žižkovské Chmelnici, tekl mezi dnešní ulicí Hartigovou (dříve Vídeňská) a vrchem Vítkov. Někde na dnešním Tachovském náměstí se stékal s Olšanským potokem a spolu tekly Hrabovkou a v Karlíně se vlévaly do Vltavy. Na našem potoku byly usedlosti a u nich rybníky. Nejbližší usedlost s rybníkem byla Čapková, vedle v domech Hartigova 63/65. Když se v polovině devatenáctého století podél potoka střílela trať pro železnici byl potok uzavřen do cihlových kanálů a zasypán odstřelenou sutí. Dnes potok vede pod naším dvorem asi 10 m pod povrchem. Kdyby se kopalo pod schodištěm do nádvorní budovy, tak by se narazilo na podzemní místnost, kde v její podlaze je těžký uzávěr a pod ním stále teče tento potok. Babička Luďa říkala, že kdysi bývaly povodně a ty občas vyrazily poklop a naše sklepy zalila voda. Když se někdy v roce 2012 dělal v Hartigova 63 nový dvůr, tak se prý plotem prokopaly do naší podzemní místnosti a byl tam vidět ten poklop. Možná by stálo vyvézt hlínu pod schody do dílny, možná tam vede schodiště do podzemní místnosti.

1935 teta Jarmila

Matka Eva (1929) měla věrnou kamarádku Jarmilu, a to od první třídy až do smrti. Říkali jsme jí, s mojí sestrou Evou (1957), „teto“. Měla dvě dcery Pavlu (1949) a Lálinku (1951). Letní prázdniny jsme v mládí trávili spolu. V roce 1953 ve Vlčicích u Dvora Králové. V roce 1954 na Výšince, též u Dvora Králové. V roce 1955 a 1956 v chatě ve Svaté Barboře u Jindřichova Hradce. A od roku 1958 do 1965 jsme si najímali letní byt u Hrdličků v Kácově nad Sázavou. Dodnes (2025) se s mojí sestrou Evou (1957) scházíme s tetou Jarmilou i s jejími dcerami.

Zde doplnit: havajské desky

1949 lustrace

Otcův otec, dědeček, lékař na ministerstvu a maloburžoa byl v šoku, když zjistil, že si otec chce vzít matku jen ze živnostenské rodiny. Byl zásadně proti. Když ho babička malířka přemluvila tak si najal detektivní firmu, aby matku prolustrovala. Ve zprávě je uvedena na matku i její rodinu Pašků samá chvála. Matka o tom asi nikdy nevěděla, zprávu jsem našel až když jsem probíral pozůstalost po babičce malířce.

1953 Vlčice

Léto jsme s matkou, tetou, Lálinkou a Pavlou trávili na chalupě ve Vlčicích. Propukla měnová reforma a peníze co matka s tetou měly přestali platit. Začali jsme mít hlad. Otcové s novými penězi mněli přijet až za dva dny. Naštěstí bylo všude kolem spoustu šneků. Tak jsme nasbírali čtvrt prádelního hrnce a nechali vařit.

Po půl hodině se z hrnce vyvalil hrozný smrad. Hrnec jsme museli vyhodit a dva dny chaloupku větrat. V nedaleké hospodě nám půjčili na dluh chleba a máslo, tak jsme přežili.

Matka byla někde pryč a teta sekala na špalku polínka, když na ní Lálinka něco vykřikla. Teta se lekla a sekla se sekyrou do prstu. V chaloupce si prst ovázala hadrem a omdlela. Lálinka na ní ležela a brečky volala „maminko neumírej“, já byl na palandě a hrůzou jsem tam udělal s peřinou kotoul, bylo mně hrozně, též jsem myslel, že teta umřela. Teta se ale probudila a všichni jsme si oddychli.

1954 Výšinka

První léto na samotě u Výšinky propršelo. V kůlně jsem udělal svůj první zlepšovák, hlásič deště. Otvorem po suku jsem protáhl provázek, venku na něj přivázal kyblíček, byl akorát pod okapovou rourou. Vevnitř jsem přibil dřevěnou šipku a provázek jsem přivázal na její špičku. Deštěm se kyblíček naplnil, vahou zatáhl za provaz a šipka se vevnitř pootočila. Tím jsem věděl, že venku prší. V kůlně byla červená jílovitá podlaha, plná kaluží a já byl od jílu celý špinavý.

Jak mě uviděla matka Eva (1929), tak se hrozně rozzlobila a řekla „že už mně nechce vidět“. Tak jsem vzal svůj kufříček, do něj uložil plechové bábovičky a jiné užitečné věci. Snoubence Lálince, jsem řekl že mě matka nechce vidět, tak že musím odejít na vandr. Půjdeš se mnou? „Půjdu“, řekla Lálinka a zapakovala si svůj kufřík.

Běželi jsme loukou až k lesu a lesem dolů asi dva kilometry. Hrozně jsme se báli, neboť les byl plný zmijí a divočáků. Pod lesem bydleli v chaloupce staří Němci, požádali jsme je o možnost přespání. Nerozuměli, ale dali nám každému pytlík s ledovkami. Tak jsme šli dál.

Mezitím na Výšince přišli na to, že jsme odešli a začali nás zoufale hledat, babička Tonča (1900) dala svému vlčákovi očuchat moje tepláky a ten s babičkou vyrazil na duhou stranu, než jsme odešli. Teta Jarmila, se také vydala špatným směrem. Jen matka nás dohnala, a tak všechno dobře dopadlo.

1955 svatá Barbora

Přijeli jsme s matkou, tetou a jejími dcerami na lesní chatu ve Svaté Barboře u Jindřichova Hradce. Strýc, který měl chatu půjčenou od kamaráda, ale na chatě nebyl. Asi si šel se svojí ženou zaplavat do nedalekého rybníka, šli jsme se podívat. Na lesní pěšině se najednou objevily dvě nahé postavy, můj strýc se ženou. Drželi se za ruce jako Adam s Evou. Byli jsme v šoku. Ale u strýce to bylo normální. O pár let později jsem s ním vysekával u Dlouhého rybníka v Těptíně nudistickou pláž.

Chata byla postavena mezi desítkou obřích balvanů. Stál jsem na jednom a napadlo mně před snoubenkou Lálinkou se vytáhnout. Zvolal jsem „podívej se, jak skočím“ a skočil po hlavě na jiný kámen. Ruce mně samozřejmě neudržely a rozsekl jsem si obličej. Teklo ze mě jako z vola.

Otec přivezl z nemocnice čerstvě narozenou sestru Jindřišku (1954), měla vážně nemocné srdce. Matka jí uložila na deku v lese pod borovice. Vtom na čelo Jindřišky spadla z výšky veliká šiška. Sestra se jen lekla a zase zmodrala. Za pár měsíců zemřela (ale od srdce).

1955 Jindřichův Hradec

V letech 1955 a 1956 jsme také trávili léto na zámku v Jindřichově Hradci. Paní Němcová před rokem 1948 dělala komornou majitelům zámku Černínům a její manžel dělal správce zámku. Komunisti Černíny vyhnali, ale manžele Němcovi nechali jako průvodce v znárodněném zámku. Babička Tonča se s Němcovými znala a domluvila nám, že dva roky můžu s matkou na zámku přes léto bydlet. Spal jsem v postelích s nebesy a koupal ve fontáně u rotundy. S paní Němcovou jsem i provázel, na rameni jsem měl, pro mě obří kruh s klíči a odemykal komnaty. Nejvíc se mně líbila Černá kuchyně, kde Bílá paní kdysi vařila chudým kaši. Také jsme lezli na věž hladomorny. Tenkrát měla jen trychtýřovou střechu a já málem sklouzl doprostřed do okapu. V rotundě jsem si s matkou hrál na schovávanou. Každé léto se na posledním nádvoří postavilo rozsáhlé dřevěné pódium, kde se hrály opery, na něž se dívalo z arkád zámku. Dodnes si pamatuji na vůni dřeva, když truhláři pódium stavěli.

Dokonce jednou inkognito přijela na návštěvu i osmnáctiletá hraběnka Černínová, byla moc krásná, chodila v drahém brokátovém županu.

1956 cikáni

V šesti letech jsem si šetřil na dětský dalekohled za dvanáct korun. Moc jsem po něm toužil. Když jsem našetřil šel jsem si pro něj do hračkářstvím pod Tachovským náměstím. Tam mě obstoupilo asi patnáct pětiletých cikánů a s nožem chtěli mé peníze. Ty jsem jim dal a jen prosil, ať mně neberou klíče od bytu. Kolem chodili maminky s kočárky, volal jsem o pomoc, ale nikdo nereagoval.

1956 Penicilin

1956 žervé

Babička Tonča mě dala ke svačině žervé, tehdy se balilo do pásku z papíru. Řekl jsem „hele babi, jak najednou sním celé žervé“ a strčil ho do úst. Začal jsem se dusit, babička mně bouchala do zad, to nepomohlo, tak mně zvedla za nohy a žervé ze mě vytřásla. Kde se v ní vzala ta síla nevím.

1957 Skuhrov

Když se narodila sestra Eva tak jsme si s ní a s matkou užívali léto v nájemním letním bytě ve Skuhrově. Tentokrát tam Zikánovi nebyli. Poprvé jsem se setkal s pravými vesnickými klukovskými bandami. Byly dvě znepřátelené skupiny, házeli jsme po sobě nejprve drny, později i kameny. Ale také jsem se naučil z kůry vyřezávat plachetnice se slepičími pérem jako s plachtou.

Paní, co jsme u ní měly nájem měla studnu s pumpou kde nedržela voda, musela se zalévat. Jednou jsem měl žízeň a pumpa zase nešla, tak jsem vzal skleněnou láhev s vodou a pumpu zalil a současně zapumpoval, rameno pumpy ale láhev rozdrtilo a střípky napadali do studny. Pak v každé vodě bylo sklo. Dost jsem dostal na zadek.

1957 bourání kachlových kamen

Dříve se chodilo do práce i v sobotu. Otec měl tedy čas na úpravy bytu čas jen v neděli nebo ve svátek. Když se narodila sestra Eva tak jedna místnost už pro nás byla málo, tak jsme si vyměnili byt se strýcem Františkem a bydleli ve dvoupokojovém bytě (dnešní 910/3B). V kuchyni byla stará kachlová kamna. Matka uklidila na Vánoce celý byt a otec se do bourání kamen pustil o tyto svátky, byla z toho první velká hádka a ty se pak opakovaly.

1957 Kamenice nad Lipou

V sedni letech jsem prodělal, dost těžce, všechny dětské nemoci a zhubl jsem. Proto mě poslali do ozdravovny v Kamenici nad Lipou. Zde mně z hubenosti doživotně vyléčili.

Byl zde chlapec z bohaté rodiny a přivezli mu z Rakouska ohromnou čokoládu. Neodolal jsem a v noci se mu vloupal do skříňky a štafličku snědl. Celý život mně žere svědomí. Pak už jsem nikdy nic neukradl.

1958 Kácov

Osm let jsme jezdili, zase se Zikánovými, na letní byt k Hrdličkům do Kácova u řeky Sázavy.

Občas jsme od Hrdličků dostali mrtvou slepici na polívku. Silný kuřák a kominík Hrdlička sedával na zápraží a když zachrchlal slepice se seběhly a o lahůdku popraly. Přesto nám polévky chutnali.

Také jsme měli králíčka a oblékali ho do kabátků a vozili v kočárku. Jednou jsme měli k obědu králíka na smetaně, ale to prý byl jiný, babička Luďa ho prý ve vesnici vyměnila.

S děvčaty Zikánovými a sestrou Evou jsme kamarádili s místními. S krásnými sestrami ze zámku. Se sestrami od Adamů u řeky, kam jsme se chodili koupat. Přes řeku byla starší a vyvinutá Moravanka Pavla. Kamarádili jsme i s dětmi tří krásných sester Purkyňových. I s dcerou místní cukrářky.

Jednou jsme jeli na lodičce a na řece plavala mrtvola muže. Rýpli jsme do ní veslem a ona obživla. Byl to pan Chobot, syn Hrdličků, který nás pak naučil dělat na vodě „mrtvolu“. Byl to starý skaut a vyprávěl nám mnoho příběhů jako o „uříznuté ruce“ nebo o „vraždě bez trestu“.

Hrdličkovi měli starší vnučky Áňu a Květu. S nimi a s děvčaty Zikánovými jsme spali na slámě ve stodole. Bylo to dobrodružné.

Otec jednou přijel svým fárem Praga Piccolo, nechal auto stát před stodolou kde chtěl časem zaparkovat. Já mu chtěl udělat radost, tak jsem, v osmi letech auto nastartoval, otočil a zacouval do stodoly. Dostal jsem nařezáno.

Chodili jsme plavat na jez. Uprostřed jezu byla šlajsna, tu jsme sjížděli po starém koberci. Koberec nám jednou uplaval ale na jezu bylo smrkové polínko. Chtěl jsem ho použít místo koberce, ale jsem se rozjel, tak se polínko samozřejmě začalo pode mnou otáčet. Skřípl jsem si prsty na obou rukách. Slezlo mně osm nehtů.

Také jsme chodili skákat do hloubky z nedaleké skalky. Dalo se skočit z různých výšek. Jeden hoch skočil až z vršku a na břicho, nepřežil.

Také jsme do vody skákali šipky z můstků pro pramičky. Jednou jsem skočil moc kolmo a hlavou narazil na dno. Asi jsem na okamžik omdlel a pak jsem pod vodou plaval a nevěděl kde je hladina. Ale také jsem přežil.

1959 otec Oldřich

Můj otec Oldřich (1926) byl vychován konzervativně v maloburžoazní rodině malířky a lékaře. Zde platilo, že muž o všem rozhoduje, vydělává peníze a žena se stará jen o rodinu a děti. Matka naopak byla vychována moderně, rovnoprávně. Takže se stále hádali. Otce jen zajímaly úpravy v bytě, opravy auta, stavbu chaty v Těptíně, vyráběl stereopromítače a jiné zlepšováky. Matka se naopak starala jen o naše oblékání a čistotu. Ani jeden s námi nemluvil o životě. U obou platilo, že děti smějí promluvit, jen když je rodiče osloví.

Otec byl v práci zlepšovatel a měl řadu vynálezů. Uměl opravdu kde co. U mě ve škole vedl řadu technických kroužků, nejen o elektrotechnice ale i v chemii, dokázal, že ve zkumavce rostl jakoby živý útvar, nebo i krystal. Spolužáci ho měli rádi. Doma měl pracovní stůl s dvěma plechovými skříněmi a v nich si udělal gramofon, zesilovač, voltmetr a v rozvodné desce měl zdířky s různým napětím a zkoušečku na 220 V.

Jednou jsem omylem stiskl oba banánky zkoušečky, 220V žárovka se rozsvítila a se mnou se vše třáslo a nemohl jsme se pustit. Nakonec jsem se vyškubl. Cítil jsem pak v sobě sílu, že jsem chtěl vyskočit na skříň.

Otec také ze staré rozbité pouliční výbojky udělal horské slunce (na koupi nového jsme neměli). Museli jsme se povinně opalovat abychom byli zdraví na očích jsme měli kožené brýle. Bylo to čistě ultrafialové záření.

Když otec v tesilkách přijel na chatu do Těptína nikdy se nepřevlíkl a hned začal pracovat. To matku vždy rozčílilo, ale pro otce to bylo pod jeho rozlišovací schopnosti. I v tom jsem po otci.

1960 skleróza

Bydleli jsme u babičky, v deseti letech už jsem jí nosil ze sklepa uhlí a vynášel popel. Dědeček kouřil Partyzánky a babička Lípy. Jednou mně poprosila: „skoč mně přes ulici pro Lípy a vynes popel, ale aby někdo neukradl kýbl, tak ho plný nech dole u popelnic a skoč do trafiky“. To jsem udělal, ale samozřejmě jsem na popel zapomněl. Babička už stála u dveří „kde máš kýbl?“. Hned jsem si uvědomil svoji zapomětlivost, seběhl dolů bafnul kýbl a vyběhl zpět do druhého patra. Samozřejmě, že jsem přinesl kýbl plný popela….

1963 nedospěji Marta novoty

1963 bílá myška čiříček uletel, pingpon míček

1964 babička na zápase

1965 díra

V létě po skončení devítky jsme ještě jeli se třídou na brigádu do lesů u Kynžvartu. Děvčata označovala barvou suché stromy na porážku a my stahovali chrastí na hromady a pálili. S kamarádem Hájkem jsem objevil velkou noru. Z klacku a smolové kůry jsme si udělali louč a začali se plazit do nory. Po deseti metrech už byla díra úzká, hlína na nás padal a začali jsem se dusit kouřem. Tak jsme se zase pozpátku vyplazili ven. Zase jsem přežil.

1965 brigády

Začal jsem si přivydělávat hned po základní škole. V patnácti jsme, původní třída, jeli do lesů Kynžvart, kde jsme stahovali chroustí z lesů a označovali uschlé stromy. Během střední školy jsem byl na čtyřech chmelech. První rok se ještě trhal ručně do věrtelů, pak už jsme obsluhovali česací linky.

Po maturitě v roce 1968 jsem jel na bramborovou brigádu, kde jsme strhávali ruské vlajky a já dostal bramborou hroznou ránu do oka, což mně zachránilo před vězením. Tyto brigády byly špatně placené zlepšilo se to až na vysoké škole, kde brigády organizoval „studentský podnik“.

Nejprve jsme s Jarešem jezdili naší Tatrou 87 (podobnou měli Hanzelka se Zikmundem) uklízet nemocnice po malířích. Zde jsem se naučil jezdit autem. Pak jsem skládal z vlaků brambory a uhlí. V zimě jsme čistili chodníky od sněhu. Super brigádu mně sehnal kamarád Chvojka. Dělali jsme zedníky od OPBH (=správa socialistických domů), ale nesměli jsme nikomu říct, že nejsme zaměstnanci OPBH. Nedali nám žádnou výbavu, vzali jsme si vlastní kýble a koupili zednické lžíce. Maltu nám dávali zedníci na lešení, co opravovali fasády. Zazdívali jsme vodovodní trubky po opravě od instalatérů (tehdy jsem rozlišoval maltu od betonu, tak jsem pár trubek zabetonoval). Po měsících jsme se to trochu naučili a začali dělat machry, jak

to tenkrát meloucháři dělali. Jednou jsme přišli do bytu, kde byly špatně omítnuty vodovodní trubky, omítka byla rozpraskaná. Jak bylo zvykem zeptal jsem se „které prase Vám to dělalo?“, no přece Váš kolega Chvojka, odpověděla vyděšeně paní a ukázala na kamaráda. To jsem to tehdy schytal! OPBH nám dávalo každému 3tisíce Kč měsíčně, a to jsme dělali jen občas po škole. Pamatuji si, že jako správný dělňas jsme s Chvojkou chodili na dršťkovku s houskou do bufáče na Smíchově, dával jsem si dvě porce, rozežral jsme se. Tam jsem poprvé ztloustl ze svých normálních 80kg na 100kg. Tisícovku jsme museli dávat vedoucímu. Byly to tenkrát velké peníze. Vedoucí se nám chlubil, že si koupil nové boty a oblek a podobně. Nakonec ho zavřeli.

Stavěli jsme také domy na Hanspaulce.

Já jsem třeba vybavoval nově dostavené domy na Proseku. Do koupelen jsem roznášel zrcadla a na schodech jsem potkával zloděje co je zase nosili dolů. Takže to trvalo několik měsíců, než jsem vybavil pár domů.

Kamarádi zase hlídali nadstavbu parlamentu vedle Národního muzea, aby se tam nekradlo. Kradli se třeba luxusní koberce a obrazy. Tam se kradlo tak intenzivně, že jeden dělník si stěžoval, že mu při práci vypnula vrtačka, šel se podívat co se stalo a někdo mu, na chodbě, uřízl a odnesl prodlužovačku. Kamarádi, co parlament hlídali, zase za 5 Kč prodávali tehdy luxusní, červené, tlačítkové telefony.

I po nastoupení do zaměstnání, už jako učitel na chemicko-technologické vysoké škole, jsme si s Rackem přivydělávali doučováním. Dali jsme si do novin inzeráty. Jednou mě volal jeden tatínek, že potřebuje doučovat třináctiletou dceru, že je ale moc vyvinutá a že jí minulý obtěžoval. Dlouho jsem ujišťoval tatínka, že jsem seriózní a že se to nestane. Vtom v telefonu zazněl smích, to si ze mě dělali legraci kolegové z chemie. Za hodinu doučování jsme dostávali 30Kč což byly v 70. letech velké peníze. Tak jsem z doučování do doučování jezdil taxíkem (průměrně v Dejvicích za 8Kč), abych stíhal co nejvíce, to se tehdy vyplácelo, ač jinak byl taxík luxus. Tenkrát ještě bylo zvykem, že jsme dostávali na doučování občerstvení. Proto jsem doma najedl. Jednou jsem přišel a hned jsem měl talíř s uherským salámem a houskou. Nechtěl jsem se do toho hned pustit, tak jsem začal doučovat. Po chvíli mně ale začalo nahlas kručet v břiše, tak jsem to raději hned slupl.

1968 tramvaj slečny

1968 tramvaj okupace

O prázdninách v roce 1968 jsem dělal brigádu průvodčího ve staré Křižíkově tramvaji číslo 9. Dvacátého prvního srpna jsem měl noční směnu od dvaadvaceti hodin. Lampy nesvítily neb bylo vyhlášené stanné právo a zákaz vycházení, to jsem nevěděl. Přískoky od průjezdu k průjezdu jsem se z Blahníkovy ulice dostal až do vozovny na Vápenku. Zde jsem se dozvěděl, že tramvají nejezdí. Tak jsem se přískoky vrátil, po ulicích jezdily tanky.

Asi po třech dnech stanné právo skončilo a já dělal průvodčího na první tramvají co jela od muzea po Václaváku dolu. V kolejích byly kostky, tak řidič, co chvíli zastavoval a já vyskakoval a kostky odstraňoval. Na každé straně Václaváku bylo asi 15 tanků. Ty naši tramvaj sledovaly laufy a jak jsme pomalu jeli, tak je stále otáčely na nás. Nebyl to příjemný pocit.

1968 okupace

Večer jsem se byl podívat na Václavák pěšky. Nějaká paní měla přes ruku balík rusky psaných závěrů mimořádného sjezdu komunistů, jeden mně dala ať ho vylepím na sloup lampy. To jsem udělal, ale z tanku na mě mířil a cvakal samopalem nějaká patnáctiletý rusák.

1968 studia

Matika a fyzika mně šla bez učení, naopak češtinu a jazyky jsem nenáviděl ostatně jako celou školu. Na střední škole jsem měl z češtiny čtyřku a z ruštiny mně hrozilo propadnutí, ale na maturitním plese jsem tančil s ruštinářkou, tak mně dala také čtyřku.

Myslel jsem, že se na vysokou školu, jak chtěl otec, nedostanu pro špatný původ (otec byl výzkumný pracovník a mnoha vynálezy a patenty) a pro špatný prospěch. V nejhorším jsem chtěl na matfyz studovat na programátora. To mně otec zakázal, protože všichni u počítačů zcvoknou. Tvrdil, že perspektiva je být elektroinženýr. Na techniku jsem se nečekaně dostal bez přijímaček neb v tomto roce 1968 byly přijímačky zrušeny. Každý rok jsem prolezl jen z odřenýma ušima, protože mně otec stále zkoušel a kontroloval, že chodím na přednášky (nechodil, hrál jsem mariáš). Ve třetí třídě jsem, jako vždy, zapomněl koupit otci pro jeho akvárium nitěnky. Zase na mně řval a dal mě facku. Já ale mněl za sebou dva roky řecko/římského zápasu a rok karate, tak jsem otcem ohodil, že se praštil o skříň. Sebral mně studijní index, že už mně nebude živit na vejšce.

Požádal jsem o roční odročení studia s tím, že si nejprve na studium musím vydělat. Odklad mně nepovolili a otec mně studijní index vrátil a už se o vysokou nikdy nestaral. Postavil jsem se na vlastní nohy a začal školu brát vážně. Poslední dva roky jsem měl stipendium za vzorný prospěch.

1969 jedle v Těptíně

Po srpnové okupaci v roce 1968 nechal předseda vlády Štrougal vysázet kolem památníku svatého Václava na Václavském náměstí stovky malých jedlí, aby se tam lidé nemohli scházet a protestovat proti okupaci. V březnu 1969 jsme, v mistrovství světa v hokeji, vyhráli nad Rusy 2:0 a 4:3. Celá republika slavila. Auta houkala a autobusy v Praze svážely slavící na Václavské náměstí. Otec mně vzal s sebou a jedním autobusem dorazili na Václavské náměstí, které už bylo zaplněno a lidé rozebírali bariéru stromků kolem památníku. Tak jsme si každý také jeden vykopali a zasázeli na zahradě v Těptíně. Asi v roce 2010 přišla vichřice a ten silnější vyvrátila. Měřil v průměru asi 50 cm. Padl přes pozemky dvou sousedů, ale tak šikovně, že nic nepoškodil, zůstal totiž vodorovně, opřený o své větve asi dva metry nad zemí. Takže ani ploty nepoškodil. Soused Vávra nehal strom rozřezat, já s Petrem jsme to zaplatili a velké špalky navozili na zahradu. Několik let vystačily na grilování. Druhá jedle stále stojí v blízkosti chaty.

1972 brigády

Během vysoké školy jsem si musel přivydělávat brigádami, neb jsme byli velmi chudá rodina.

Nejčastěji jsem myl okna nebo uklízel v různých firmách, nebo z nákladních vlaků skládal brambory a uhlí. V zimně jsme uklízeli sníh z ulic. Výbornou brigádu mně dohodil kamarád Chvojka. Dělal jsem zedníku u OPBH. V OPBH jsem dostal jen kýbl a zednickou lžíci a adresy bytů kde mám zahazovat opravené roury po instalatérech. O maltu jsem si musel říkat u zedníků kteří opravovali fasády domů. Nerozlišoval jsem maltu a beton. Tak jsem někdy v bytě vodovodní trubky zabetonoval.

Byli jsme vedoucím OPBH luxusně placeni, tak dostával část našich odměn, pak ho zavřeli.

Druhý rok už jsem byl machr. V jednou bytě byla hrozná, čerstvá popraskaná omítka. Tak jsem se už klasicky zeptal: „které prase Vám to omítalo?“. Vyděšená paní ukázala na vedle stojícího Chvojku. To jsem pak schytal!

1973 učitel

Moje první zaměstnání bylo učit elektrotechniku na vysoké škole chemické. Ten rok byl ukázkový z období vrcholné normalizace. Neuvěřitelná flákárna.

Třeba jsme s bandou učitelů chodili dopoledne do kin, kde se tenkrát nepřetržitě promítalo.

Škola nám koupila síť a míče a platila nájem tělocvičny, kde jsme v pracovní době hráli basket.

Též nám platila trenéra a tenisový kurt. Trénoval nás ten, co trénoval i Kodeše.

S Rackem jsme jeden pátek zapomněli, že jsou volby do ROH (revoluční odborové hnutí) protože jsme ráno pakovali na hory. Do školy jsme přišli až v 10hodin, ve šponovkách a s lyžemi na ramenou. Všichni už odvolili a komise čekala jen na nás dva a stále nás rozhlasem vyvolávali. Tak jsme odvolili a šli za naším vedoucím, děkanem, že potřebujeme už odejít, že nám jede ve 14hodin autobus do hor. Děkan nás nejprve seřval, ale pustil.

Děkan nám ve škole zařídil luxusní projekční místnost. Byla vybavena zvětšováky a komplet technikou na vyvolání fotek. Promítačkami, videorekordéry a podobně. Kamarád Kvapil mně známé na letišti a Ti mu půjčovali pornofilmy, co zabavovali cizincům po dobu návštěvy Prahy, jak bylo tenkrát zvykem. Kvapil nám zavolal a my s řadou dalších učitelů již seděli v projekční místnosti na filmy. Neuvěřitelné.

Na této škole jsem později, dvou letech poprvé a naposled podplácel. Příbuzní mé ženy Lenky mně uprosili, ať zajistím, že do školy přijmou Lenčinu neteř. Dali mně velkou flašku whisky. Dvě noci jsem trémou nespal, Whisky jsem zabalil do nenápadné krabice od bot. Myslel jsem, že mně děkan zchodí ze schodů, ale on krabici strčil do šuplíku a neteř do školy přijal. Neteř ale otěhotněla a školu ukončila.

1973 Racek Jana Pavel čarodejnice s potápěči

1975 železnice

Racek z vysoké školy chemickotechnologické odešel do Železničního stavitelství. Záviděl jsem mu režijku na železnici, na kterou se zadarmo jezdilo vlakem, dalo levně koupit uhlí a po 50. haléřích nám prodávali krásně naimpregnované, staré, dubové pražce.

Na Železničním stavitelství mně nabízeli funkci vedoucího směnaře cikánům, co opravují železniční svršky. Dostal jsem školení, jak jednat, abych neskončil s kudlou v zádech.

Ale režijku jsem nakonec získal jinde: v „Ústředí výpočetní techniky dopravy“. Konečně se mně splnil sen, dělat u počítačů. Přesvědčil jsem i spolužáka

Vycpálka, také tam nastoupil.

1974 vojna dobře spím

1975 Bramborové knedlíky s cibulkou

Jednou jsem šel s Rackem a Vycpálkem po Václaváku a Racek měl chuť na bramborové knedlíky s cibulkou. Vycpálek nás upozornil, že nelepší knedlíky dělají v Táboře na nádraží. Tak jsme sedli na rychlík, v Táboře se najedli a jeli zpátky.

1975 Rumunsko

Protože jsme my tři měli režijky tak jsme ještě s kamarády s Knapem a Lenochem odjeli na tři týdny do Rumunska. Byla to krásná a dobrodružní dovolená. Lenoch nás naučil sto nejdůležitějších rumunských slovíček.

První týden jsme strávili v Transylvánských alpách, upíry jsme neviděli, ale kolem nás prošel potrhaný vlk a honil nás medvěd.

Druhý týden jsme byly u moře na nudistické pláži. Šikmo v dáli jsme viděli v moři ztroskotanou obří loď miliardáře Onassise. Vydali jsme se nazí po břehu, že se k ní podíváme. Nudistická pláž skončila, chvilku jsme šli pustinou a pak jsme nazí prošli rybářskou vesnicí, až jsme se přiblížili k lodi, doplavali a po provazovém žebříku na ni vylezli, když přišla bouřka začaly všude blesky. Tak jsme se zase vrátili a znovu prošli rybářskou vesnicí. Také jsme se chvíli zúčastnili volby místní královny krásy, ale pro nedostatek peněz nás hned vyhodily.

Zajímavý týden jsme strávili v rezervaci delty Dunaje, kam se dnes už nesmí. Především se k nám přidala krásná blonďatá Rumunka. Po třech dnech jsme zjistili, proč jí tak dobře rozumíme, byla totiž hluchoněmá. Stanovali na ostrovech u sladkovodních jezer. Jediní jsme pili vodu ze studny (Rumuni pili vodu z Dunaje) pak jsme zjistili, že studna byla zamořená cholerou. Ale alkohol nás ochránil. Na loďce nás jezery provázel starý ruský rybář. Ptali jsme se proč nám nepomůže, když jsme pramičku protlačovali rákosím. Prý by do vody nevlezl, neb jsou všude bahenní zmije. Na kousek provázku s háčkem a chlebem jsme nachytali ryby. Umění bylo, aby se nechytly malé, muselo se ucukávat. Rybář pak ze sítě vyndal velkou štiku, za živa jí oškrabal šupiny a pak zabil a opekl.

Také jsme natřískaným autobusem a několik kilometrů pěšky do koupaliště kde se koupalo „bez“. Blížili jsme se k velké jeskyni a z dálky na šňůře vysely obří podprsenky, V jeskyni bylo malé jezírko a v něm namačkáno asi deset stoletých nahých žen, Tak jsme se vrátili.

V této době bylo Rumunsko na ekonomickém vrcholu, prezident Ceausescu se kamarádil s Čínou a bojoval s Ruskem, prý laserem spálili ruské tanky. Na rozdíl od Prahy to v rumunských městech tehdy žilo, do noci měly otevřeno zahradní restaurace s vodotrysky.

Nejzajímavější byla návštěva staročeských vesnic. Museli jsme lodí po Dunaji do uhelného přístavu. Z lodi, která jezdila jen jednou denně, vyhnali Rumuny, neb nás museli vojáci se samopaly hlídat, abychom neskočili do vody a nepřeplavali do svobodné Jugoslávie. Na korbě náklaďáku na mour jsme se dostali do vesnice Eibenthal v Banátu, kterou založila Marie Terezie. Mluvilo se zde staročeštinou (jako za F. L. Věka), v Československu ale nikdo z nich nikdy nebyl. Pekli si tmavý chléb, neb světlý rumunský, jim nechutnal, nám udělali vepřo knedlo zelo. Po večeři šáhl statkář po starém zpěvníku a začal nám předčítat staročeské písně o Turčínech. Melodii ale neznal. Tu Vycpálek si půjčil starou tahací harmoniku a všechny staročeské písně ze zpěvníku mu přehrál, rozbrečeli se. Vycpálek harmoniku vrátil a už jsme ho nikdy hrát neviděli.

V „Ústředí výpočetní techniky dopravy“ jsem potkal i svojí budoucí ženu Lenku, zde jsme se zamilovali a pak společně přešli do banky.

Také jsme zde s Vycpálkem napsali pro mého strýce Stloukala (antropolog a ředitel Národního muzea) zajímavý program s korelacemi. Obsahoval data o rozměrech lebek ze stovek pohřebišť a jejich rasách. Stačilo z nové lebky pořídit šedesát rozměrů a z programu vypadlo co je lebka za rasu.

Racek měl kamaráda Tobíška, vedoucího ajťáků ve Státní bance (SBČS). Racek tedy přešel do banky a mně a Vycpálkovi také nabídli místa systémových programátorů. Oba jsme dali výpověď a Vycpálka pustili hned, neb si ředitel myslel, že zůstane na západě za hranicemi, kam měl naplánováno. Nezůstal, vrátil se a banka si u nás objednala čas na počítačích. Jednou si Vycpálek přišel něco spočítat, ale nebyl nikdo, kdo by mu počítač zapnul. Tak jsem to udělal. Někdo mně prásknul, a tak jsem dostal jsem okamžitou výpověď. Tak jsem se také ocitl v bance.

1976 zkolaboval separátor

Ve Státní bance jsem pracoval jako systémový programátor na, tehdy rozšířených počítačích EC1040, což byly kopie sálových počítačů IBM. Jeden systémový programátor z firmy Pragounion naprogramoval tak zvaný separátor, což byl podprogram tiskového programu, který zajišťoval, že u každé tiskové úlohy se vytiskla první strana velkými písmeny se jménem úlohy, jménem programátora a s datumem. Programátor ale omylem udělal chybu při práci programu s přestupným rokem. Protože se program v Československu rozšířil, tak na Silvestra roku 1976 všechny tiskárny většiny sálových počítačů přestali tisknout. Byl to vlastně první neúmyslný vir, se kterým jsem se setkal. Trvalo nám několik dní, než jsme chybu objevili a tiskárny se znovu rozeběhly.

1977 sestra maturuje

Sestra Eva měla před maturitou, bála se hlavně dějepisu. Doporučil jsem ať se hlavně naučí, kdy byly světové války. Ona ale nevěděla ani, v jakém století světové války byly.

1977 Přemyšlení

Všichni kamarádi zdědili po rodičích nějaké chaty, jen já žádnou neměl, neboť můj otec svoji chatu v Těptíně stále užíval se svojí novou manželkou Věrou.

V roce 1977 se mně, Rackovi a dalším třem spolupracovníkům, naskytla možnost získat zapůjčení pozemků v zahrádkářské kolonii v Přemyšlení.

Místní bagrista nám, jako melouch, vyhloubil hluboké jámy pro sklepy chatičky. Základy směly být jen z volně ložených cihel a na nich dřevěný zahradní domek 16 m2, jen pro zahrádkářské nářadí. S bagristou jsme se pak občas setkávali v hospodě. Jednou, pod vlivem, se nám svěřil, jak hrozně vydělává, platí mu mzdu dle toho, kolik spotřebuje nafty, tak sudy vyléval do kanálu. Dopadl ale špatně, svým třem dětem postavil velké a na údržbu finančně náročné vily a ty pak do své smrti musel udržovat, neboť mladí na to neměli.

Já byl tenkrát hrozně chudý, pracoval jsem jako v bance, za socíku to bylo velmi špatně placené povolání, žena nepracovala, s malým synem byla doma. Racek ale zdědil a prodal několik nemovitostí, tak nás občas vzal do hospody a kupoval nám cigarety. Komunisté naštěstí začali bourat starý Žižkov. Před odstřelem nejprve každý dům zrekonstruovali a my mohli, na základě povolení, z domů určených na odstřel, loupat prkna z podlah, vybourávat dveře i okna s futry. Nakonec po odstřelu jsme si mohli odvážet i stropní trámy (25x30x600cm) a staré cihly. Povolení jsme vždy získávali ve staré Praze, v ulici V jámě od brýlaté úřednice Marty Kubišové, jak se později ukázalo šlo o slavnou zpěvačku. Třeba 1 m3 podlahových prken stál 8 Kč.

Tak jsme s Rackem, v montérkách, v přilbách a s krumpáči dobývali materiál a mým Spartakem ho vozili na zahrádku. Žižkovští cikáni se nás často dovolovali, zda si také ze starých domů mohou něco odvézt. Přišli otrhaní, ale po dvou hodinách vyšli krásně oblečeni a táhli spoustu věcí. Byty totiž nebyly před odstřelem zcela prázdné.

Jednou jsme v domě, kde už byla odpojena elektřina narazili na krásné dveře, ale bohužel zamknuté. Ale několika nacvičenými údery krumpáčem jsme je i s futry vylomili. S překvapením jsme zjistili, že byt ještě není vystěhován. Uživatel asi musel být překvapen, když večer ve tmě s klíči hledal zámek a ten nikde. Futra s dveřmi jsme postavili u Racka na základy a obezdívali cihlami na sklep. Pak nám došlo, že musíme odvrtat zámek, aby se dveře mohly otevírat.

Když zemřel prezident Svoboda, tak se připravoval smuteční akt na Vítkově. Papaláši tam tehdy jezdívali naší, Koněvovou (dnes Hartigova) ulicí. Proto se vše v ulici zkrášlovalo, vystříkávaly se vápnem průjezdy (tehdy se ještě nezavíraly), natíralo se přízemí fasád, a nakonec se i vyšůroval asfalt ulice. Na obou stranách ulice už stáli rozestoupení policajti a čekali na vládní delegaci. Do toho jsme vyjeli z našeho dvora naloženým Spartakem s prkny, označenými červeným pionýrským šátkem, projeli vápnem na podlaze průjezdu a Koněvovkou jsme to hnali na zahrádku do Přemyšlení. S hrůzou jsme si všimli, že na vymydleném asfaltu necháváme bílé koleje.

Dědeček Pašek si kdysi udělal dřevěnou pračku. Už se nepoužívala, tak jsem vymontoval plechový vnitřek, koupit v Ječné ulici pertinaxovou desku, přišrouboval hřídel pro cirkulárku a napojil na motor bývalé pračky. Tím vznikl nejpoužívanější nástroj při stavbě našich chat.

V zoologické zahradě v Troji nás zaujal domeček šikmo obitý překrývajícími se prkny. To jsme využili i na našich chatách, podlahová prkna jsme nařezali na 10cm pruhy, odřízli jim na cirkulárce rohy. Na Rackově chatě je i nyní vidět, že se povedlo. Neměli jsme ani trámky na sloupky, tak jsme vždy několik pruhů stloukli a trámky byly hotové. Trojúhelníky krovů jsme navrhovali v hospodě U Řeháka ve Veltěži. Tam už nás znali. Když jsme s Rackem přišli, štamgasti uvolnili náš stůl, výčepák přinesl tužky, pravítka a papíry a my pokračovali v návrhu chat. Vždy to každého vyšlo na osm piv, ale povedlo se.

Podlahy chat jsme sestavili z těch velkých stropních trámů ze Žižkova. Mně bylo líto šestimetrový trám krátit, tak proto trčela z mé chaty velká terasa s výhledem do údolí na rybník. Za velký stůl se tam vešlo až 15zahrádkářů. Byly tam krásné večery, pivo jsme si navezli v okurkáčích, ke kterým Pelikán přidělal, měděnou zemnící páskou, dřevěná ucha. O půlnoci začal zpívat slavík, kvákaly žáby a začalo vysílání Hlasu Ameriky. Krásné večery!

Cihly z bouraček nám pomáhala otloukat spolupracovnice Jarka, přivezla placatici rumu a pak šlo vše ráz na ráz. Z cihel byly sklepy lepené betonovou maltou (to se ale nesmělo).

Na zahrádkách jsme museli intenzivně pěstovat zeleninu a ovoce. Mně to nebavilo, ale Racek byl expert, měl dědečka na vesnici a doma řadu knížek pro vysoké zemědělské školy.

Asi tři měsíce jsme sepisovali naše požadavky na jabloně: z jaké odrůdy má být kořen, z jaké mezištěp a z jaké kmínek (aby byly odolné místním chorobám a byly to zákrsky s malým vzrůstem). Pak jsme navštívili se soupisem největší zahradnictví v Berouně. Ukázali: „tamhle máme nějaké jabloně, chcete je? Nebo ne?“ Socík!

První jsme v březnu vyseli ředkvičky. V dubnu je přivezl Racek k mé babičce, kde jsem bydlel, byly to takové bíločervené tlusté kořínky. Já žasl, do té doby jsem myslel, že se sklízí vše až na podzim. Babička Luďa nás chválila, jak jsme šikovní pěstitelé.

Každý rok jsme museli sepisovat kolik jsme toho vypěstovali, to se sčítalo až do ústředí Svazu socialistických zahrádkářů a v Rudém právu pak chválili velké úspěchy nás zahrádkářů, jak jsme přispěli k výživě obyvatelstva.

Mně zahrádkaření nebavilo a bojoval jsme s plevelem. Jednou ráno jsem zdrceně seděl a kouřil na verandě a díval dolů na své, lebedou zaplevelené, brambořiště. Předchozí den jsem se snažil lebedu vytrhávat a brambory vykopávat. Jíl byl suchý, tak to vůbec nešlo. Ráno jsem byl rozhodnut zahrádku pustit. V tom vidím na cestě, v mlze, jak jde o dvacet let starší zahrádkář Kopčo. Byl nesmírně pracovitý a čiperný. Zahradu měl hotovou, tak jak šel domů, tak občas skočil na jednu, nebo jinou zahrádku a odpleveloval je. Odvážil jsem se poprosit, zda by i mně neodplevelil brambory, že mu zaplatím, souhlasil, ale peníze nechtěl. Přijel jsem v sobotu a zjistil, že mám celou zahrádku odplevelenou a okopanou. Pak už jsem vše nechával na Kopčovi (občas jsem mu vnutil nějakou stokorunu), za to k nám Kopčo chodil na obědy, Racek vařil, já nakupoval.

Dvakrát jsme s Rackem byli pozvání „na kobereček“ na výbor zahrádkářů, hrozili, že nám vezmou zahrádky, pokud nedojde k nápravě. Poprvé si stěžoval soused Surý, že od nás se k němu šíří z našich brambor mandelinky, byla to pravda, podruhé si stěžovali sousedé Borovkovi, že 22hodině se u nás hlasitě smějí na verandě děvčata. I to byla pravda, sestra Dáji Košíkové Eva se smála, jak říkával můj dědeček Pašek, „jak když kopne do rolety“.

Dvakrát jsem po několik let dělal pokladníka zahrádkářům, dal vždy dohromady matriky, účetnictví i vyúčtování příspěvků a vše převedl do elektronické podoby. Také jsem několik let dělal předsedu kontrolní komise. Účetnictví, vyúčtování i evidenci majetku jsem vždy pečlivě kontroloval a nalezené chyby jsem pak pomohl pokladníkovi opravit. Za té éry se na rozsáhlé louce, dříve slepičárně, vykopaly ručně cesty, pozemek jsme oplotili, rozměřili, postavili jsme si chaty, společnou vodárnu s rozvody užitkové vody a rozvody elektrické energie. Zmodernizovali jsme s výborem a s našim právníkem Švachem Osadní řád tak, že každý platil jen za ty vymoženosti naší Osady, které opravdu užíval. To vedlo k tomu, že někteří zahrádkáři si nechali udělat studny a zavést vlastní elektřinu. Tím se ulehčilo ostatním, neboť užitkové vody a elektriky byl pak dostatek. Bohužel dnes se výbor spřáhl s místním developerem, zorganizoval odvolání pracovité kontrolní komise, nechal do ní dosadit své lidi, změnil podstatu Osadního řádu, a navíc do něj zavlekl desítky chyb, především v majetkových věcech. Podstatná část velkých příspěvků jde nyní na odměny předsedkyně, práce na novém parkovišti, na opravách vodárny a na plotu se zcela zastavily. Brigády jsou minimální, nejvíce prací dělají dva místní, kteří si za to nechávají výhodně platit.

Jak padl socík, tak se našemu předsedovi Horákovi a jemu nevlastnímu bratrovi a právníku Švachovi podařil husarský kousek. Zjistil, že majitelem pozemku naší osady je krachující JZD, tak je oslovili a dojednali koupi celého areálu za necelé dva miliony Kč. Od zahrádkářů, jsem jako pokladník, vybral tehdy během týdne po padesáti tisících korunách a třesoucí se rukou podepsal převod miliónů na JZD. Pak se pozemky přeměřily a napsaly převodní smlouvy od organizace na jednotlivé zahrádkáře. Každá smlouva musel být v sedmi paré. Tak jsem připravil 350 smluv a předseda Horák je jen dva dny podepisoval. Vše se povedlo, stal jsem se majitelem své zahrádky, tak jsem hned poprosil Kopču, ať vykope všechny ovocné stromy a zruší záhony. Za týden bylo vše hotovo.

V roce 1996 se na zahradách hodně kradlo, přijela první vlna Ukrajinců, tehdy dost zločinná. Chatu mně někdo vykradl a podpálil, aby zahladil stopy. Byl to o půlnoci veliký požár, neboť ve sklepě jsem měl propanbutanové bomby a kanystry s vyjetým olejem. Naštěstí bylo bezvětří, tak jen ohořely stromy a keře do dvaceti metrů kolem mé chaty a požár se nerozšířil na okolní chaty, kde spali zahrádkáři. Požár někdo z vesnice v noci viděl a přivolaní hasiči oheň uhasili.

Zůstal jen zděný sklep a WC. Nechal jsem sklep opatřit betonovým stropem a ve sklepě léta bydlel.

Až v roce 2002, o povodních, jsem se synovcem Alešem začal stavět novou, zděnou, chatu. Sestra mě dala jeden z nejkrásnějších dárků, fotoknihu o stavbě této nové chaty.

Chata byla krásně žlutá a z dálky však přitahovala zloděje, tak jsem ji nechal obrůst trojlaločným přísavníkem.

Dokončoval jsem rodokmen všech, co se jmenovali Kadlas, nebo Kadlasová a zde jsem zjistil, že můj vzdálený osmnáctiletý synovec Pavel Kadlas je zahradní architekt. Poslal jsem mu mail, s žádostí, zda by mně nepomohl zahrádku vybudovat. Po třech týdnech se ozval, že pomůže, ale až se vrátí z Mexika, kde dlouhodobě bydlí u Indiánů.

Opravdu přijel, navrhli jsme společně zděné zídky, ohniště s motorovým grilem, jezírko pro Koj-kapry, a první dvě pergoly. Zasázeli jsme vinné révy a řadu okrasných keřů. Synovec Aleš vše pomáhal stavět.

Hned jsem zavedl tradice ročních návštěv příbuzných i různých skupin kamarádů. Nejčastěji se grilovala nakládaná kýta z řeznictví Kasarda z Kolína. Vycpálek vše fotografoval a synovec Jura filmoval z dronu.

Zjistil jsem, že se prodává plastová krytina 4 m široká (až 30 m dlouhá), tak jsem první dvě pergoly zastřešil, do horní jsem nastěhoval ledničky s pivem (Argus 12), kávovar, varnou konvici a vařiče. Dovybavil houpačkou a lavicemi pro dvacet přátel a od té doby jsem trávil návštěvu zahrádky jen venku, chata byla jen na spaní. Racek v pergole vařil všechna jídla. Pro velký úspěch mně manžel bývalé ženy se synem Michalem postavili i třetí pergolu, kde griluji a mám i udírnu.

Nyní, když je v létě hezky, zajedu na chatu, pět km vzdálenou od domova. Zajedu i třikrát denně (vždy po jídle v jídelně domova seniorů Nová Slunečnice, kde nyní bydlím). Na chatě mně navštěvuje řada známých zahrádkářů hlavně paní Halašková a manželé Beranovi a občas přijedou i kamarádi z Prahy kamarádka z chemie Jana Andřejovičová a manželé Tobolovi. Občas svolám i skupiny z ZDŠ, SVVŠ, z techniky, nebo ze zaměstnání i jiné, to pak grilujeme, nebo udíme.

Všichni mně pomáhají s údržbou zahrádky. Život je krásný!

1978 Petr narození

Syn Petr (narozen 1978) při porodu měl pupeční šňůru kolem krku, tak porod byl komplikovanější, ale nezdálo se, že by byly nějaké následky.

život není peříčko

je to hnusné to bude zdravé

nerozumím to bude uměná

to si pochutnám

1979 baloňák opilec

V jednom roce na sebe strhl konvici s vařící vodou na obličej. Poučeni podobným případem mé sestry Evy jsme jen chladili vodou a hned vezli syna do Motola. Obličej se mu hrozivě sloupal, ale už za dva měsíce nebyly po opaření žádné známky. Bylo to velké štěstí.

1979 Petr opaření

1980 Zdiby potkan a myš

1981 Rycí komando

1994 Pension pro svobodné pány

1995 práce vždy po třiceti letech

1984 Petr jídlo

Petr se hrozně loudal s jídlem. Sice se vždy těšil, když zjistil, co bude, říkal: „jejej to bude dobrůtka“. Pak ale seděl za stolem a hodiny jedl, hlavně z masa vyřezával každou žilku. Časem se to spravilo, naopak pak vždy preferoval maso. V cizině se nejprve zajímal, jaké mají hamburgery. Miluje dodnes maso připravované na grilu. Paradoxem bylo, že první vážná láska Ivanka byla vegetariánka. I vnuci jsou po tatínkovi, preferují maso, hlavně na ohni.

Ve třech letech byl Petr mírný tlouštík, ale pak naopak zhubl a byl proti vrstevníkům menší, že jsme před nástupem do školy navštívili předškolní poradnu, zda nástup neodložit.

1985 Petr v poradně

Po dotazu lékaře, jakou má slon barvu odpověděl: „fialovou s růžovými puntíky“. Takže první závěr předškolní poradny byl: „nekomunikuje s lékařem“. V šesti letech hodně zlobil a byl značně hyperaktivní (jako já v jeho letech). Takže závěr byl: odložit školu o rok, neb má „encefalopatii“, tj. poškození mozku porodem. Poučili nás, že ve třídě se mu musí umožňovat, aby během výuky vstával, procházel se, díval z okna a podobně. Učitelé ho měli nechat zlobit. Namítal jsem, že zlobí stejně jako já v jeho věku a že jsem měl porod normální. Když jsme poradnu opouštěli ještě nám ze skříně plné stejných letáků, dali jeden „jak vycházet s encefalopatií“. Bylo jasné, že chorobu tenkrát měli všechny děti.

1984 Petr se ztratil

Vodil jsem ho do školky i ze školky, neboť žena večerně studovala. Jednou, když jsem chtěl Petra ze školky vyzvednout, řekli mně, že ve školce není a že jsem ho ráno nepřivedl. Hrůza! Petr se ztratil. Naštěstí se brzo ukázalo, že kolem plotu školky šla tchýně, viděla Petra, zastesklo se jí, tak ho vyzvedla a vzala domu. Mobily nebyly. Dnes už by se to nestalo, děti jsou lépe hlídány, kdo je přivádí a vyzvedá.

1984 Petr natočili film

O zimních prázdninách jsem s Petrem, kamarády a jejich dětmi jezdil do Orlických hor do Říček. Byli jsme jen tři tatínkové a sedm dětí. Někde v restauraci jsem později vyprávěl příběhy z těchto několik let v zimních Říčkách a Marie Poledňáková mně asi nenápadně poslouchala a napsala scénář k filmu „S tebou mně baví svět“.

Večer jsme napustili vaničku, postavili sedm nahých dětí do řady dle výšky a nejprve jim všem žínkou umyli obličej. Pokračovali a nakonec zadky. Jako správní otcové jsme si nepamatovali, jaké dítě má jaké oblečení, takže jsme se dohodli, kdo bude házet oblečení svého dítěte do jakého rohu chaty. Týden to skvěle fungovalo, ale když jsme byli na sjezdovce, přijela do chaty z Prahy jedna maminka a ta všechno oblečení naskládala, punčocháče k punčocháčům, trička k tričkům a tak dále. Asi dva roky si pak naše ženy dětské oblečení vyměňovaly.

1982 Petr sám lyžoval

Čtyřletý Petr jezdil v Říčkách na sjezdovce nahoru na šlepru přede mnou (měl jsem asi 130 kg) a tyč se se mnou utrhla a syn mizel v dáli, v mlze. Volal jsem ať pak pomalu jede podél lesa dolu. Naštěstí jsme se našli.

Cestou na sjezdovku jsme my, otcové, nakupovali do velké tašky od luxu. Abychom netáhli plnou tašku až na sjezdovku, zahrabali jsme jí do sněhu vedle silnice a označili větví. Jel tudy ale pluh a vše zaházel sněhem. Trvalo si tři hodiny, než jsme tašku našli.

1983 Petr na střelnici

1988 Petr a pípa

Jednou v létě v Říčkách, to bylo Petrovi asi deset let, jsme pomáhali majiteli chaty, kamarádu Bohoušovi opravovat střechu. Měli jsme naraženou pípu a děti nám čepovali a nosili pivo. Nejprve jsme si nevšimli, že jsou stále veselejší a veselejší, ale pak večer rychle usnuly a tu noc tvrdě spaly.

1993 Petr a tyč stript

2005 Petr a romka

Asi v šestnácti letech se Petr zamiloval do krásné štíhlé mlaďounké slovenské cikánky z Oravy. V Říčkách na koupališti jí neustále telefonoval. Denně dvakrát jsem mu v trafice musel nabíjet mobil.

2007 Petr a Ivanka

Potom měl pár let velkou známost Ivanku. Byla vzdělaná a krásně malovala, vůně terpentýnových barev mně připomínala moji babičku malířku, tak jsem Ivance kupoval štětce, barvy, plátna i stojan. Bál jsem se, aby Petra neopustila, nakonec opustil Petr jí, byla vegetariánka, a navíc už dost emancipovaná.

2009 Petr a Šárka

Petr si pak našel a vzal Šárku z Nučic, mají spolu dvě krásné děti, vnuky. Dlouho jsme všichni spolu bydleli ve dvoubytě, v našem domě, na Žižkově.

1979 Koněprusy

S kamarády pořádáme řadu různých akcí a zájezdů. Jednou, za socíku, jsme navštívili Koněpruské jeskyně. Racek ale potřeboval na WC. Pánské WC bylo značně špinavé, tak na šel na dámy, neboť nikdo nikde nebyl. V tom přijel autobus s návštěvnicemi, ti udělaly velkou frontu před WC. No byla to ostuda, ale Racek jí přežil.

1980 Roflík

Za socíku jsme se spolupracovníky ze státní banky často chodili do hospody. Jednou v létě jsme vydrželi až do svítání. Já s Rackem jsme vedli silně opilého našeho malého šéfa Roflíka pustými uličkami starého města pražského do práce. Z mlhy se vynořil cikán s cigárem a žádal oheň. S Rackem jsme už nekouřili, jen pan Roflík se nás pustil a hledal sirky. S Rackem jsme šli dál a ohlédli jsme se. Cikán držel Roflíka pod paží a odváděl ho na opačnou stranu do malé uličky. Tak jsme je doběhli, Roflíka jsme cikánovi vytrhli a znovu směřovali do práce na Václavák do SBČS.

1882 krabička na toaletní papír

Bůh mně jednou zachránil před mojí krádeží držáku na toaletní papír. Dostal jsem od banky nový byt v Letňanech a jak za socíku bylo zvykem, musel jsem ho dodělat a dovybavit. Vše se povedlo, jen se mně nedařilo někde sehnat držák toaletního papíru na WC.

Vždy, když jsem se vracel ze školení v Lipsku, tak jsem si mohl v Kovu v Holešovicích vyměnit marky za bony. Tentokrát se Kovo zcela zrekonstruovalo, i stěny byly vylepeny koberci a na WC bylo vše nová a v nerezu. Hned mně upoutal krásný nerezový držák na papír. Druhý den jsem se vrátil se šroubovákem, projel všech dvanáct pater, ale všechny držáky už byly odšroubované a ukradené, tak to za socíku chodívalo. Bůh mně ochránil před krádeží, a tak jsem nemusel trpět těžkými výčitkami, jak bych určitě dopadl.

1983 manželství

Oženil jsem se v roce 1977 a vrátil z Blahníkova ulice zpátky k babičce do Hartigova Ulice. Se ženou a synem jsme bydleli v jednom pokoji (dnes 910/3C) u mé babičky Ludi. Babička kouřila a já se ženou také, ale vzájemně jsme to tajili. Když jsme přišli domů, tak se v kuchyni intenzivně větralo a byla zima. Naopak jsem každé dvě hodiny chodil se ženou a s košem plenek sušit na půdu, kde jsme na trámu se ženou kouřili. Až babička jednou vše prozradila a od té doby jsme všichni tři kouřili, jak fabriky, v kuchyni. To se nemělo prozradit!

Nicméně žena s babičkou dobře nevycházela.

Žena s Petrem byla doma, neměli jsme peníze, tak jsem se v bance stal členem havarijního týmu na dokončení celostátního bankovního systému ABO. V práci jsem trávil celý den. Systém se nakonec podařilo zprovoznit a já od předsedy státní banky Potáče dostal odměnu 1.000 Kč a dekret na byt v Letňanech.

Tak jsme vše zabalili do krabic, ale stěhování se léta odkládalo. Hospodářská správa banky čekala na úplatek, já ho nosil, ale chtěl jsem předat, za odměnu, po obdržení bytu. Když jsme se po dvou letech přestěhovali, byl už manželský vztah zcela narušen. Navíc kamarádovi mé ženy z dětství umírala jediná příbuzná – matka. Žena měla vždy velké srdce a všem pomáhala, tak když jsem byl na vojenském cvičení zažádala o rozvod. Soud ani po dvanácti stáních rozvod nepovolil, takže jsme se se ženou nakonec dohodli a rozvedli se, získal jsem značně rozsáhlou střídavou péči o syna. Zařekl jsem se, že už nesmím dopustit, aby moji potomci měli nouzi o byt. Tak jsem přemluvil babičku Luďu, aby restituovala zcela vybydlený dům v Hartigově ulici a ten jsme pak se spolumajitelem Tondou Stupkou a se synem Petrem třicet let rekonstruovali, a nakonec v něm i bydleli.

1985 alkohol

Za socíku jsme, my kamarádi z vysoké školy, byli dost chudí, větší mzdy byly u dělnických tříd. Proto jsme s Rackem na chatách dělali rybízová a šípková vína a demižony pak vozili do Říček na setkání kamarádů.

Jednou jsme si, s kamarády ale řekli, že si ilegálně vypálíme i vlastní slivovici. Roubíček v práci na soustruhu vyrobil těžký uzávěr staré 20litrové konve na mléko, co jsme si koupili ve sběrně železa. Zajeli jsme na jižní Moravu a zde nakoupili švestky. Ty jsme nechali u Čihaře na chatě v Zadní Třebáni v sudu kvasit. Roubíček ještě udělal chladič a všichni jsme si vzali dovolenou, neboť o víkendu by nás v Třebáni mohli prásknout sousedi.

Zkvašené švestky jsme zahřívali na teplotu varu jedovatého metanolu a když přestal z chladiče odtékat, zvýšili jsme na teplotu varu etanolu. Švestky nebyly moc zkvašené, tak vytekl jen půllitr slivovice. O ten jsme se podělili. Byl to nejdražší alkohol v mém životě.

S Rackem jsme koupili pět čtyřicetilitrových skleněných demižónů. Matka natrhala několik kýblů šípků, nakoupili jsme dvacet kilo cukru a demižóny odvezli ke mně do nového bytu v Letňanech. Pečlivý Racek chtěl demižóny vyrovnat, ale jeden mu vyklouzl a praskl, v celém bytě se rozlil sladký a smradlavý obsah. Vše jsme vytřeli, ale ještě několik měsíců podlaha mlaskala.

Také jsem měl na záchodě v Letňanech jeden čtyřicetilitrový demižon naložený kosmaticí (černý bez). Vznikla fialová hustá hmota a jak kvasila, tak se zvedala a zase vyfukovala. Ženě Lence to připomínalo „Vetřelce“ co právě viděla v kině, moc se kvasu bála, tak jsem musel vše vylít do záchodu. Mísa pak byla pár měsíců fialová, než se zcela vymyla.

1995 Tobíšek pension pro svobodné pány

1987 Tobíšek

Kamarád Tobíšek byl sice velice vzdělaný a chytrý, ale na manuální práce nepraktický. Za socíku jsme si prakticky vše museli dělal sami. Řemeslníci nebyli.

Tobíšek Racka požádal, aby mu stropním betonovým panelem v bytě protáhl nové vedení, neboť mu přestal svítit pěti-žárovkový lustr. Racek pro sichr vyměnil jednu žárovku a ta svítila! Ukázalo se, že žárovky postupně popraskaly a Tobíšek si toho všiml, až když zhasla poslední.

Také mu Racek na přání provrtal díru ve zdi. Tobíšek se zvědavě z druhé strany do díry podíval, zrovna když Racek vyfukoval prach. Tobíšek den na oko neviděl.

Také nás Tobíšek pozval na chatu svého tchána na nedalekém Zlatém vrchu, abychom my tři míchali maltu zedníkům, neboť tchán si nechal chatu omítnout. Když jsme přišli, tak se Tobíšek praštil do hlavy o lešení a pak celý den ležel otřesen na trávě. Míchali jsme tedy jen já a Racek.

Na chatě v Přemyšlení sousedka Dája potřebovala ostříhat větve meruňky. Tobíšek teoreticky znal způsob řezu, tak se nabídl, že strom ořeže. Vrátil se jak žába, neboť všech deset prstů měl na koncích obvázány leukoplastí. Udělal si mozoly.

1988 jak jsem učil kouřit neteř

Matka Eva vzala své vnuky, mého Petra a Evinu dceru Petru na dovolenou do ubytovny u rybníku v Kamenici Nad Lipou. Naneštěstí matka onemocněla a měla vysoké horečky. Tak jsem do Kamenice přijel, abych desetileté děti hlídal. Vzal jsem je do lesa a jako vždy kouřil jak lokomotiva. Petr chtěl cigaretu zkusit to jsem odmítl, ale když začala škemrat i Petra tak jsem jim dal šluknout, aby viděli, jak je to hnusné. Petra začala kašlat a zvedal se jí žaludek, ale Petr víckrát zatahal, asi to už někdy zkusil. Oba potvrdili, že to je hnusné. Matka se uzdravila a zájezd se podařil.

Po dvou měsících, když začala škola, přilítla za mnou rozčilená sestra Eva. Mlátila slohovým sešitem o stůl a nadávala mně. Petra ve slohovém cvičení napsala článek „jak mně strýček učil kouřit“.

1988 cikánské hospody

Za socíku byl Žižkov plný cikánů. Bydleli jsme u Viktorky proti cikánské hospodě „Pod Sklenářkou“.

Rád jsem tam chodil poslouchat cimbálový orchestr a tancující krásné mladé cikánky v pestrých šátcích.

Ještě lepší byla hospoda nejnižší cenové skupiny „U Tunelu“. Zde tklivě hrával starý jednooký cikán na housle, až všichni, i bílí, brečeli.

Z banky jsem tam chodil, ve světle šedém saku a s kravatou, jen k výčepu na stojáka na jedno. Jednou začala v hospodě rvačka. Dovnitř vběhla cikánka a vrhla na mladou bělošku, svrhla jí i s židlí na zem, drápala a křičela „tys mně svedla manžela!!!“. Nedaleko sedící bílý stařík se snažil dívky od sebe odtrhnout. Vtom od jednoho stolu vstalo pět cikánů a vrhli se na starce „nebudeš bít cikánku!!!“. Asi deset bílých začali bránit starce. Během minuty se prala celá hospoda. Já s půllitrem nad hlavou se jen uhýbal. Hospodská, korpulentní cikánka, se chvíli na rvačku dívala, ruce v bok, pak vlítla mezi chlapy a všechny zfackovala a ti si zase sedli. Během dvou minut byl zase klid, všichni popíjeli a cikán pokračoval v hraní tklivých melodií na housle.

1989 kapitalismus

Jak padl socík, tak jsem se těšil na kapitalismus, jak začne vše fungovat. Moje první cesta na západ byla do USA. Zde jsem viděl, jak opravují dálnici. Uzavřený byl jen krátký úsek, reflektory a třísměnná intenzivní práce, za tři dny bylo hotovo. Netušil jsem, že i po 35. letech od pádu komunismu se u nás nic moc nezmění. Když se opravovávala dálnice D1, tak bylo vždy uzavřeno několik desetikilometrových úseků, na kterých dělali maximálně dva dělníci a stroje stály. Tři roky se na D1 tvořily zácpy.

Stejná situace se opakuje i v Praze. Zavřou se dlouhé ulice a nikdo nedělá. Naopak se budují cyklostezky na nich nikdo nejezdí a rozšiřují chodníky po kterých nikdo nechodí. Ubývají parkoviště a Praha je neprůjezdná.

Samozřejmě svoboda a demokracie je super, ale nevěřil jsem, že u nás připustíme, aby filmy v televizi byly často přerušovány reklamou a aby se prodávala ovocná piva, a aby se zavedly slevy na zboží (jako na trhu v Turecku) ale zvykl jsem si.

1989 Macháček, duch č.2

Babička Luďa bydlící ještě v Hartigově ulici si občas stěžovala, že někdy, buď ve 22hodin, nebo o půlnoci, nad ní, ve třetím patře, hraje Macháček kuželky, nebo so opíjí a po podlaze válí prázdné flašky od piva, že proto někdy nemůže spát. Mysleli jsme si, že stará babička si už vymýšlí. Ale jednou v zimně v noci telefonovala, že jí kouří a nehoří kamna a nemůže spát zimou. Přijel jsem tehdy s „kominíčkem“ vypálil komín a zatopil, bylo už pozdě v noci, tak že u babičky přespím. Ve 22hodin se nade mnou ozval hrozný zvuk válejících se kuželek, či pivních láhví, Babička měla pravdu.

Matka si časem vzala babičku k sobě do Blahníkovi ulice a byt v Hartigově ulici jsme pustili. Dům zcela zchátral. I ostatní partaje se odstěhovaly, neboť byty byly uznány jako závadné. Po pádu socíku, jsem dům s Tondou Stupkou restituovali a po nutných opravách jsem se do babiččina bytu potřetí nastěhoval.

1990 Investiční banka

V roce 1989 jsem se stal, na doporučení svého šéfa a kamaráda Tobíška, členem přípravného výboru pro založení nově připravované Investiční banky (k 1.1.1990). Už koncem socíku se připravoval vznik komerčních bank (Investiční, Komerční a Všeobecně úvěrové) a odtržení komerčních produktů od Státní banky Československé, které zůstala jen emisní činnost.

Na mé chatě v Přemyšlení, jsme s plánovaným ředitelem IT nové banky, Tobíškem, dávali dohromady koncepci IT a hledali vedoucí pracovníky pro odbor IT. Ve státní bance bylo za socíku výjimečným zvykem, že ve vedoucích funkcích mohla být až polovina nestraníků. To platilo i pro nově vznikající Investiční banku. Tobíšek jako ředitel IT, vedoucí programátorů Zeman a vedoucí analytiků Felsbergová byli komunisté, já jako vedoucí systémových programátorů, jsem byl nestraník, tak jsme sháněli ještě dva nestraníky. Jako vedoucí provozu a vedoucí rozvoje se stali mí kamarádi Čihař a Knap (nejprve jsme počítali s Procházkou, ale ten chtěl odejít z IT a věnovat se obchodnímu bankovnictví tak se pak se stal vlivným členem vedení banky). Sekretářkou ředitele Tobíška se stala kamarádka mé sestry Ivana. Také jsme lámali elegána referenta Salczmana, aby nastoupil k nám do IT. Ten se smál, že má lepší nabídku a po pár dnech se stal generálním ředitelem nové Komerční banky.

S kamarádkou Dášou, Čihařem a Procházkou jsme v revolučních dnech běhali po centru Prahy, krmili chlebem skrz mříže východní Němce, co utekli na západoněmecké velvyslanectví a co v Praze zanechali stovky trabantů.

Plánovaný budoucí guvernér Pacovský nás, členy přípravného výboru, pozval do jižních Čech do Libínského sedla na zabíjačku.

Elegantní, krásná a organizačně schopná spolupracovnice Jířa, sehnala živého vepře a přijela s ním na valníku taženým traktorem. Řezník prase zabil, naporcoval a připravil zabijačková dobrůtky. Dvanáctiletému synu Petrovi a Pavlovi, synu Racka, dal řezník zakrvácené, vydloubané prasečí oči a ti je všem ukazovali a oni omdlévali. S Petrem tam dováděly tři dvacítky: tmavovlasá Dáša, blonďatá Veronika a zrzavá Daniela. Do Dáši se Petr tenkrát zamiloval, žárlil jsem. Když jsme se v půli listopadu vraceli do Prahy, všude vlály místo sovětských, české prapory a schylovalo se k sametové revoluci.

Pacovský se generálem banky, po sametoví revoluci nestal, neboť byl vysoký komunistický funkcionář. Generálem se stal profesor Tuček, také komunista ale osmašedesátník, a i ten musel z důvodu lustračního zákona časem odejít. Nastoupil Tesař, původem z velké počítačové firmy Inorga, což pomohlo, že jako první bance se nám podařilo naimplementovat americký bankovní systém Profile firmy Sanchez.

Pacovský byl tedy jenom námětkem a bojoval s naším náměstkem Blaasem o IT. Pacovský zajistil, že Tobíšek byl odvolán z ředitele IT, a tak přešel do zahraničního úseku banky. Tobíšek navrhl generálnímu jako ředitele IT mně. Měl jsem z toho tři týdny průjem a navrhoval generálnímu jiné schopné spolupracovníky na místo ředitele, to se nepovedlo, tak jsem se stal ředitelem IT já.

Bez úhony jsem prošel lustračním osvědčením.

1990 Japonci a Američané v bance

V prvním roce Investiční banky jsme sídlili v budově Státní banky (už přejmenované na ČNB). Všude byl ještě socialistický stav, třeba na záchodech nebyly toaletní papíry, ty se kradly, tak se fasovaly u sekretářky.

Jednou přijela delegace z Japonska, jeden člen hledal WC, Ivana ho dovedla a hned si uvědomila že se musí vrátit pro toaletní papír. Ten vzala a strkala ho Japonci na chodbě. Byl to ale jiný Japonec, byl vyděšený, myslel asi, že to je národní zvyk na uvítání.

Jindy přijeli Američané a ti zase chtěli čaj. My ale pili jen kafe. Vzpomněl jsme si, že čaj pije jen Knap. Hledal jsem v jeho kanceláři, ale tam měl jen vymáčený pytlík. Čaj ale Američanovi chutnal.

Uklidnit nervy jako ředitele mně pomáhaly kamarádky hlavně vdaná Jířa (její velice šikovný manžel a truhlář mně vybavil byt kuchyňskou linkou, schody, botníky a jiným nábytkem i radil mně s domem který jsem současně rekonstruoval), s Jířou jsem chodil do kin, a i s dalšími kamarády po hospodách a výletech, nebo mně pomáhala také Dáša, která mně přivedla k folkařům, a tak jsme navštěvovali řadu vystoupení i Plzeňské Porty. Přes veškerou dřinu byla devadesátá léta nejkrásnější dobou. (Jířa se později stala nejúspěšnější českou obchodnicí bižuterie Svárovský v Celetné ulici, kupovala a rekonstruovala starožitný nábytek a s ním zařídila svůj krásný byt jako zámek. Dáša se stala ředitelkou IT státních železnic a potom úspěšnou podnikatelkou s několika fit centry).

1991 vrchním ředitelem

Jako útvar IT Investiční banky jsme se rozrůstali, až nás bylo asi stopadesát ajťáků. Sepsal jsem tlustou knihu, co vše v bance jako IT děláme, předložil generálnímu a na základě tohoto popisu jsme se stali úsekem, já vrchním ředitelem, moji vedoucí povýšili na ředitele. Potřebovali jsme ze spolupracovníků jmenovat šestnáct vedoucích. Nikdo to nechtěl dělat, všichni byli slušní a neambiciózní, tak jsem to musel vybraným spolupracovníkům nařídit.

S implementací amerického bankovního systému jsme měli velké štěstí, že generálním ředitelem banky byl bývalý ajťák Tesař. Ten věděl, že implementaci nemohou dělat je ajťáci, posílil nás bankovním oddělením „organizace a řízení“ a na základě doporučení Sanchézů jsme ze všech bankovních útvarů jmenovali tak zvané gestory, ti museli definovat funkčnosti a testovat jednotlivé části bankovního systému. Takže do implementace bylo zataženo celé ústředí banky a do testování navíc i pobočky. Testováním se všichni naučili nový systém používat.

Bankovní systém se nám jako první postsocialistické zemi podařilo úspěšně nainstalovat a naparametrizovat. Za odměnu letělo šedesát ajťáků dvěma letadly na dovolenou na Ibizu, placenou bankou. Já byl vyčerpaný, jen jsem se na Ibize týden jen opíjel ve vinárně s výhledem na moře a pověřil patnáctiletého syna Petra, který byl na Ibize se mnou, aby mně o půlnoci vždy vodil do hotelu.

Stali jsme se úspěšnou implementací i světově známí a začali k nám, do IT, jezdit nejen z postsocialistických zemí, ale třeba i z Malajsie, Číny i odjinud. Musel jsem kvůli tomu založit dceřinou konzultační firmu (BANIT), tak si moji ajťáci v roli konzultantů mohli přivydělávat.

Bohužel následný běžný provoz bankovního systému už byl nudný, navíc celosvětově se prosazoval takzvaný „outsourcing“, celý úsek IT byl převeden ven z banky pod tehdy obří počítačové firmy PVT. Jen já jsem za odměnu zůstal v bance, kde jsem si užíval v oddělení „organizace a řízení“ dvouletého klidu, učil jsem se konečně anglicky.

Říkalo se, že Zeman, Tošovský a Mertlík se ve Francii scházeli s vedoucími malé ČSOB a naplánovali nepřátelské převzetí. V roce 2000 byl dvakrát zorganizován „run“ na naší Investiční banku. Vyděšení lidé vybírali na pobočkách v bankomatech hotovosti a ta pak bance napodruhé došla, ač jinak byla nejbohatší českou bankou a vlastnila řadu podniků. Požádali jsme Státní banku o zapůjčení hotovosti. Ta požadovala dopis a jakmile jsme jej předali, tak do naší banky přijelo ozbrojené maskované komando s kulomety, obsadilo a odvolalo generálního ředitele, okamžitě byl dosazen nucený správce a ten přes sobotu a neděli prodal obří Investiční banku za jednu korunu malinké a chudé ČSOB.

V pondělí jsem se stal zaměstnancem ČSOB. Měl jsem ale opět štěstí. Totiž všichni vedoucí pracovníci na všech vedoucích místech bývalé Investiční banky, jejích poboček, i PVT byli vyhozeni na dlažbu.

Já naopak, protože jsem byl jen referent a měl stále původní smlouvu se SBČS, tak jsem dle kolektivní smlouvy ČSOB dostal po dvaceti pěti letech 15platů odměn a po dalších devíti letech jsem odešel v 59letech do předčasného důchodu a dostal dalších 30platů odměn.

1993 V Dánsku se kouřilo

1980 křen

1993 Gróňané

Racek zdědil po třech tetách, sestrách, barák v Litomyšli. Ještě s Vycpálkem jsme se jeli na dům podívat a cestou koupili párky, neboť Racek věděl, kde roste divoký křen. Ten jsme vykopali a Vycpálek nastrouhal plnou mísu. Já se moc těšil, tak jsem z mísy nasál vůni čerstvého křenu. Pak jsem ležel ve vaně a proplachoval si vodou nos. Byla to hrozná bolest.

1970 otužilci

Strýc Kulíček pomáhal otužilcům, vedeným panem Liškou, organizovat exhibici co ročně prováděli na Štěpána plaváním ve Vltavě u Žofína. Já pomáhal. Viděl jsem, jak se v mrazu před kamerami televize vytahují a pak v zázemí, třesoucí se a zmodralí, hltali horkou polívku. Přesto jsem k otužilcům vstoupil. V zimě jme týdně chodili plavat do Vltavy z boudy, která je zachycena ve filmu „Bába z ledu“. Vltava byla tenkrát děsně špinavá, plulo v ní mnoho odpadu. Také jsme chodili do Hostivařské přehrady. V únoru jsme ji přeplavávali na délku. Mně postupně chytila křeč do jedné nohy pak i do druhé. Táhl jsem to jen rukama a naštěstí doplaval. Je zajímavé, že křeče z chladné vody, nepostihují ruce. Mám diplomy z Tater, kde jsme se koupali ve vysokohorských jezerech s vodou cca tři stupně. Nejkrásnější zážitek jsem měl, když jsme plavali podzemní řekou Punkvou v Macoše. Tenkrát se s námi otužoval i pan Venclovský, kterému se podařilo přeplavat kanál La Manche.

1991 hospoda U Pižďucha

V Blahníkově ulici jsem zase chvíli bydlel u matky. Do banky jsem musel chodit v saku. V ulici byla hospoda U Pižďucha, čtvrtá cenová, nejhorší pověsti. Scházeli se tam staří Žižkovští potetovaní zloději. Já si u výčepu dával jen dvě piva, abych se odreagoval z práce, pak jsem konečně dostával hlad. Remcal jsem, že vůbec nic nemají. Tak si koupili mikrovlnku a ohřívali sekanou.

Jednomu lapkovi se mikrovlnka moc líbila, obdivoval ji.

Časem jsem si ke štamgastům sedl a poslouchal jejich vyprávění. Hlavně nadávali na mladé, jak jim dělají špatné jméno a při vloupání do bytu vše zničí a udělají nepořádek.

„To my jsme se před dveřmi zuli, šuplíky po prohledání zase zasunuli a vše dali na místo.“

Jednou někdo mikrovlnku ukradl. Jinak se nic v hospodě neztratilo, jen do dvora bylo sklo v okně vyříznuto, a i střepy byly zameteny.

Všem bylo jasné, že to uděl ten štamgastr, co mikrovlnku obdivoval. Hospodský mu přinesl návod a zbytek sekaný. On se bránil, že to nebyl, ale nikdo mu nevěřil a všichni si z něj dělali legraci.

1992 babička nechce majetek

V roce 1992 byly umožněny restituce domů co v šedesátých letech museli majitelé darovat státu. Vše jsem pro matku a babičku Luďu zařizoval, ale babička mně to rozmlouvala. Říkala, že to je moc práce se o dům starat a že majetek způsobuje rozboje mezi sourozenci a příbuznými. Měla pravdu.

Já mněl štěstí, že sestra se podílu na domě vzdala, když viděla, co je s domem práce. Dům nám vrátili zcela zničený, z poloviny oduznané byty z hygienických důvodů. Nic nefungovalo, plyn do domu nebyl zaveden a elektrika byla slabá, každá žehlička vyhodila pojistky baráku. Takhle vypadal po dvou letech, co jsme provedli základní rekonstrukce (zavedli nové elektrické kabely, nové rozvody vody a vymalovali přízemí: dům.

Měl jsem štěstí, že většinový spolumajitel domu Tonda Stupka, byl slušný, pracovitý a šikovný člověk. Celkem v pohodě jsme spolu dávali dům po dobu 25. let dohromady. Když jsme viděl, jak se potomci Tondy, jako noví spolumajitelé, množí tak jsem naštěstí dům přetransformoval na „Společenství jednotek“ a tím ochránil své tři jednotky (byt ve druhém patře a obě nebytové jednotky v dílně na dvoře). Dnes je dalších šest spolumajitelů a je dost problémů. Mně se ale moc netýkají.

Babička ale měla pravdu.

1993 Part jsem chvilku milionářem

Když jsem pracoval ve státní bance na Václaváku, tak jsem občas chodil přes ulici do tiskárny Mír, kde pracovali Nováková, Král, Roubíček a další známí. Zadarmo jsem jim programoval drobnosti. Ředitel mně alespoň zdravil a chválil. Ředitele ale vyměnili za nového, komunistického hajzla. Ten mně dokonce zakázal do Míru chodit.

Přišla ale privatizace a všichni mohli vypracovávat privatizační projekty a kdokoliv mněl právo od vedení si vyžádat podklady.

Jednou přišla řeč na to, že se budou privatizovat i tiskárny Mír. Navrhl jsem kamarádům, abychom si vyžádali podklady jenom proto, abychom ředitele vyděsili. To se stalo.

Chytrý kamarád, právník, Kalfus navrhl, že když máme podklady, tak privatizační projekt také uděláme. Jednalo se o komplex dvou baráků na Václavské náměstí, dvou domů v Panské ulici a mezi nimi o starodávnou velkou koňskou jízdárnu.

Tak jsme projekt vytvořili, měli se propojit všechny pasáže dole na Václaváku a spojit s pasáží Černá růže. Otevřít jízdárnu pro veřejnost. Vlastnictví a náklady mněla převzít Investiční banka, ve které jsem pracoval.

Projekt jsme vypracovali a v konkurenci vyhrál. Dostali jsme každý odměnu od banky milión korun. Založili jme firmu Part, která slušně živila Novákovou, Roubíčka i Krále, který se stal ředitelem Partu. Nám ostatním byl podíl vyplacen. Peníze jsem hrozně rychle utratil, dal jsem je hlavně za rekonstrukci a vybavení bytu na Žižkově a na stavbu chaty v Přemyšlení. Milion rychle zmizel.

1995 ukradená auta

1968 bramborová brigáda

Po okupaci, v září 1968 jsem byl s kamarády na bramborové brigádě u Benešova. V jedné vesnici měli vyvěšeny ruské vlajky. Večer v hospodě nás vzal na valník traktorista a vlajky jsme strhávali, pálili a močili na ně.

Druhý den, když se kombajny míjeli jsme po sobě házeli brambory. Jednou jsem se ohlédl a asi metr před okem viděl letící bramboru, po hrozné ráně jsem na vteřinku omdlel. Na oko jsem neviděl. Poslali mně domů do hospody, kde jsme bydleli. Potácel jsem se poli a zkoušel, zda vidím, nic, navíc mně obličej šíleně otekl, že jsem vypadal asi hrozně, jak Quasimodo.

V hospodě na mně čekala kriminálka, co vyšetřovala včerejší pálení vlajek. Kapitán řekl, že je dobře že jsem přišel, že jsme podezřelí a že mně vyslechne a pak bude vše konfrontovat s ostatními, až se vrátí z brigády. Zapíral jsme a když jsem nevěděl jak dál, tak jsem předstíral, že jsem omdlel. Kapitán mně objednal velkého panáka slivovice, tak jsem se mu stejně revanšoval slivovicí. To se mnohokrát opakovalo. Když se kamarádi vrátili z pole, tak kapitán už ležel zcela opilí na lavici. Hospodská volala do Benešova na policii a Ti si pro něj přijeli a odvezli ho. Asi jsme se vyhnuli kriminálu.

V hospodě jsem zůstal do konce brigády, ale na pole už nechodil, protože jsem na oko neviděl. V Praze jsem si skočil k očnímu a pak měsíc ležel v Krčské nemocnici, kde jsem se nesměl hýbat (aby se mě sítnice neodchlípla), neboť jsem ji měl roztrženou sítnici a krev ve sklivci mě oslepila. Pak se krev vstřebala a zase vše bylo OK.

Později jsem dostal zase, na fotbale míčem do tváře, že jsem jedním okem viděl černý velký flek, už jsem věděl, že to je zase krev v oku, nikam už jsem nešel a po měsíci jsem zase viděl dobře.

1993 Petr a pc

Když byl Petr v osmé třídě, prodal mně spolupracovník zachovalé PC což v té době byla vzácnost. Motivoval jsem Petra, že když se v deváté třídě bude dobře učit a udělá přijímačky na střední školu, že mu PC dám. Za týden mně Petr volal, že byla moznost vystoupit už z osmé třídy a na ProsekuStrojní průmyslovka přijímá bez přihlášek, tak se přihlásil a ať mu přivezu to slíbené PC. Petr ve třech letech: Petr

1994 Bohoušovy boty

Bohouš si v zimě vzpomněl, že si vezme ty drahé luxusní boty, co si kdysi koupil v Celetné u Salamandra. Našel je v botníku a s údivem zjistil, že jedna bota je nová, ale druhá použitá špinavá. V obchodě udělal velkou scénu, co mu to prodali. Nakonec podlehli a boty mu vyměnili. Asi po roce si chtěl boty vzít a jedna byla zase stará, druhá nová. To mu došlo, že už si kdysi dávno tyto boty koupil a jednu zimu je používal.

1994 Těptín jezírko a film

Otec v puklině skály pracně vykopal jámu asi 4metry x 5metrů, hlubokou asi 80cm a vybetonoval ji a užíval jako jezírko, které však teklo. Po letech jsem jezírko vyčistil, opatřil jezírkovou fólií, obložil plochými kameny, které jsem přivezl z Jeseníků, obložil bahenními květinami a zakoupil Koi kapry. Uprostřed byl ostrůvek s rákosím. Z kamenů jsem zbudoval skalku s potůčkem a skrytou čističkou a ze studny jsem přivedl hadicí vodu jak na skalku, tak také tekla z větví stromu nad jezírkem. Čerpadlo po celé dny spínalo každou hodinu asi na pět minut, takže jezírko přetékalo.

Tehdy začaly počátky sucha, v létě opadaly stromy a tráva zežloutla, jen kolem přetékajícího jezírka se vše zelenalo, kytky kvetli. Proto se zdaleka slétly vážky, přiskákaly žáby dokonce plavala i užovka. Byla to taková oáza jako v poušti.

V té době jsem si koupil kameru a střihací program a natočil mnoho záběrů z jezírka, na řadě z nich byla i Petrova kočka Puma.

Dostal se mně do rukou francouzský přírodovědný film Mikrokosmos, který makrokamerou filmoval život hmyzu. Rozstříhal jsem tento film a prolnul s mými záběry jezírka a vznikl můj film: Těptín život u jezera .

Jezírko se ale zasypalo, když byli vnuci malí, aby se neutopili.

1995 ropák, zdravotní teorie

1995 Biohotel

1995 Výšinka – zapadl jsem autem

Byl jsem navštívit matku v lázních Velichovkách a uvědomil jsem si, že nedaleko u obce Výšinka je domek na samotě, kam jsem jezdil jako malý. Najít samotu se mně povedlo, a tak jsem se luční cestou vracel zpět, trochu jsem bloudil. Začalo pršet a cesta se svažovala a začala klouzat, Vycouvat už se mně nepovedlo, tak jsem jel dál, dolů k hlubokému úvozu do zatáčky s velkou louží. Ještě jsem se rozjel, abych louži projel, to se nepodařilo a Ford zapadl doprostřed červené vody od jílu a ta začala vtékat pod dveřmi do auta. Po obou stranách vozu byly kolmé stěny rokle.

Svlékl jsem se ze saka do trenek a zul. Podařilo se mně trochu odevřít dveře a vylézt. Byl jsem hned celý červený. Vylezl jsem z úvozu a obešel okolí zda nenajdu někoho s traktore, Daleko v okolí byly jen zamčené chalupy.

U jedné chalupy jsem našel prkna a nanosil k autu. Střídavým podkládáním a heverováním se mně podařilo Forda dostat z jámy a tak jsem vyjel.

Už jsem dost pospíchal, neboť jsem měl v Praze setkání s ředitelem Železnice, od kterého jsme chtěli odkoupit pozemek za nádvorní budovou. Cestou byly rybníky ale nedostupné. Až skoro u Prahy bylo odpočívadlo s pumpou. Tak jsem se u pumpy umyl. Tekla ze mě červená voda a nedaleko sedící si nysleli, že jsem naboural a že jsem celý od krve.

Do Prahy jsem dojel a schůzku stihl. Když jsem zase přišel k autu tak vypadalo hrozně, spodní polovina byla červená a v horní půlce byla řada červených otisků rukou, jak jsem kolem auta v úvozu ručkoval. Lidé se u Forda zastavovali.

1996 shořela chata

Jednou mně volal Racek: „To se ani nezeptáš co je nového?“. „Co je nového?“. „Ani se neptej, shořela Ti chata“.

Sedl jsem do auta a přijel do Přemyšlení. Chata nikde. Jen ohořelé zbytky se propadly do zděného sklepa.

Bylo bezvětří a ve tři hodiny v noci si toho z vesnice někdo všiml a zavolal hasiče. Prý jí někdo vykradl a podpálil, řekli hasiči. Asi deset metrů kolem bývalé chaty shořely stromy. Díky bezvětří se oheň nerozšířil na sousedy, kteří ve své chatě spali a nic je neprobudilo. Oheň byl asi 20m vysoký, neboť ve sklepě jsem měl kanystry s benzínem a s vyjetým olejem a několik propan/butanových bomb. Černý sklep i okolí vypadaly hrozně.

Objednal jsem si na celý víkend Ukrajince, aby vše vyklidili. Ti za půl dne ohořelé zbytky odvezly a sklep vybílili, aby nestrašil zahrádkáře. Den a půl mně pak stavěli různé zídky z kamenů, když už jsem je měl objednané. Šlo jim to rychle a tenkrát i levně, Říkal jsem si, že jsem je mněl využívat už dříve, Neboť dříve pomáhali kamarádi a byla to velká dřina.

Sehnal jsem nějakou partu Rusů a ti mně sklep zastřešili betonovým stropem. Halabala sklep ošalovali, vylili betonem a dokud byl měkký osekali ho sekerkou do tvaru. Pak sklep omítli lopatou, neboť zednické lžíce neměli.

Já pak mnoho let obýval sklep. Až o povodních v roce 2002 jsem se synovcem Alešem postavil novou chatu, tentokrát z ytongů, dřeva jsem se už bál.

1997 jak jsem vyhmatal duchy č.3

Synovec Aleš byl šikovný i jako elektrotechnik. Sestrojil si krabičku s přijímačem elektromagnetických vln. Mohl na své zahradě, při randálu ze sekačky, o krabičku opřít několik mobilů a když některý zazvonil, tak se rozhoukala v krabičce siréna. Krabičku jsem si také u Aleše objednal.

Dodal mně ji a já jí měl na poličce v bytě na Žižkově a opíral jsem si o ní mobil. Opravdu fungovala, ale časem se siréna spouštěla i když nikdo nevolal. U Aleše jsem závadu zaurgoval.

Aleš přišel, sirénu vypnul a nechal jen zapnutou indikační žárovku. Jak chodil s krabičkou po bytě, tak se v některých stejných místech bytu vždy žárovka rozsvítila. Krabičkou vyhmatal, že se mně v bytě vznášejí tři neviditelné koule spouštějící signál. Dvě byly v průměru asi 20cm a třetí 30cm.

Krabičku jsem půjčil Stupkům, co bydleli nade mnou a těm se v bytě pomalu pohybovaly dvě koule. Tím jsme asi našli duchy, co nás v domě strašili.

Jednalo se asi o rezonanci elektromagnetického vlnění z nedalekého televizního vysílače.

1998 cikáni mně stěhovali;

S cikány jsem se na Žižkově často setkával. V dětství mně okradli o 13 korun. Krásně hráli na cimbál v hospodě Pod Sklenářkou a na housle v hospodě U Tunelu.

Když jsme restitovali dům, pomáhali nám vyklidit nepořádek ze sklepa (starý mour, shnilé dřevěné kóje, stará kola a podobně) a holubince na půdě. Holubince jsem pytloval a na zahrádce jsem je rozdával zahrádkářům, bylo s toho, po zkvašení ve vodě, výborné hnojivo. Dělali i jiné hrubé práce.

Když jsem trochu opravil byt na Žižkově, začal jsem v něm bydlet a rozhodl se opustit pronajatý byt v Letňanech, plná nábytku. Cikáni mně nabídli, že mně vše přistěhují na Žižkov, ale že musí sehnat náklaďák od jejich kamaráda.

Vše bylo dohodnuto. Cikáni mně vše vystěhovali před dům v Letňanech a čekali na náklaďák. Mezitím se nový nájemníci do bytu nastěhovali. Náklaďák ale nepřijel.

Nechal jsem Cikány hlídat moje věci před domem a jel na Žižkov hledat Cikánského šoféra, toho jsem našel, spletl si datum a že do Letňan hned zajede.

Cikáni věci řádně hlídali, ale protože byl mráz, byli promrzlí, tak jsem je vzal do nedaleké hospody na guláš. Po čase zavolel šofér s náklaďákem že už přijel, tak vše už dopadlo dobře.

1999 projížďka na koních

Ten rok mně trochu pobolívala záda. Zase jsem byl v létě s Petrem u kamaráda v Říčkách. Petr měl kamarádku v Deštné. co se starala o koně a pořádala vyjížďky. Petr nám objednal hodinovou. Já si přes džíny navlékl troje tepláky, abych se moc nezranil, až spadnu. Nedošlo mně, že nebudu pohyblivý, také mně na koně dostávali tři chlapi.

Skupina jela na jezdeckých koní, já na valachovi, neboť jsem vážil 135Kg. Do kopce hodně funěl a byli jsme pořád poslední. Hodinu jsme se procházeli po polích a okolo lesa.

V cíli jsem slezl a hned si všiml, že mně záda přestala pobolívat. Zjistil jsem, že celá skupina byla na vyjížďce ze zdravotních důvodů bolesti zad. Opravdu to funguje. To kolébání ze strany na stranu uvolní křeče ve svalech páteře a nějakou dobu je klid.

1999 americká kamna

Obsah obrázku plynový sporák, spotřebič, kuchyňský spotřebič, Domácí spotřebič

Obsah generovaný pomocí AI může být nesprávný. Kamarád Knap si na Berounce koupil třistaletou ohromnou zděnou chalupu o mnoha pokojích, zrekonstruoval jí a začal stylově a starodávně vybavovat nábytkem, Musel jsem s ním chodit po bazarech a radit.

Jednou dopoledne jsme zase utekli z práce a jeli mým autem do Holešovické tržnice do bazaru. Zaujali mně tam stará, litinová Americká auta na koks inzerovaná za 25tisíc korun. Láďovi jsem je doporučoval ale on je nechtěl.

Kamna tm byla několik let a já se zase na ně díval, moc se mně líbila. Všiml si mně majitel bazaru a zeptal, zda je chci koupit. Řekl jsem mu, že se mně líbí, ale že jsou moc drahá na to, že jsou omlácená, bez slídy a rezavá. On na to: „A za kolik byste je koupil?“. „Mám u sebe sedm tisíc.“. „Když si je hned odvezete tak Vám je za sedm tisíc prodám.“

Tři chlapi z bazaru mně hodili kamna do kufru Fordu, to se prohnulo skoro na zem, vážila asi tři metráky. Zavezl jsem je k domu na Žižkově a návštěvníci vinárny z přízemí je z kufru vyndali a postavili jsme je ve vinárně.

Obvolal jsem kamarády a ti mně večer pomohli kamna ve vinárně rozebrat a po částech je odnosili do druhého patra do bytu.

Tehdá, v železářství U Rotta, na Malém rynku, bylo kamnářství, tam jsem nakoupil slídu a osadil okénka. Kamna jsem odrezavěl. S Petrem jsme v nich občas o Vánocích zatopili dřevem, okénka házela příjemné šajny na zdi. Když se v nich zatopilo koksem, tak se celá litina rozpálila do červena, až hrozilo, že chytne komín.

Restaurovaná podobná kamna se tehdy prodávala za 200tisíc korun v prodejně nad Americkým velvyslanectvím. Tam jsem si koupil černou pastu na kamna. Snad ji někde najdu a ještě natřu, musí se pak vypálit. Zatím se pokusím do kamen instalovat čínské elektrické svíčky.

2000 operace oka

Pár dní po návštěvě Slovenska v Báňské Šťávnici, s kamarády, jsem začal špatně vidět na levé oko. Začala mně krvácet sítnice, protože se ucpala odtoková žíla. Mám několik podezření, čím to mohlo být. V penzionu na Slovensku jsme popíjeli domácí slivovici, mohla obsahovat metanol, cestou domu jsem jel v autě patnáct hodin, embolie? V Praze mně bolely zuby, tak jsem slupl několik aspirínů. Nevím, doktoři také nevědí příčinu.

Lékaři se rozhodli léčit oko tehdy objevenými injekcemi. Oko je tvrdé asi jako tenisák, dalo doktorovi práci oko jehlou propíchnout, po vstřiku jsem na pár minut oslepl. Byla to tak hrůzný zážitek, že jsem byl rozhodnut už na žádnou nejít. Ale pak jsem si na injekce zvykl. Jednou se asi strefili do tepny v bělmu a to se doma celé zkrvavilo. Byl jsem líný jet zase do Lexum tak jsem si řekl, že zdravotnictví vyzkouším, zda už se modernizují, oko jsem si mobil bvyfotil a poslal do Lexum, co si o tom myslí. Trvalo tři dny než se ozvali, asi než ajťáci fotku předali sestrám a ty doktorům. Prý se to stává. Za pár dní oko zase zbělelo.

Nové, nevyzkoušené injekce způsobily, že se mně na sítnici usadila nějaká vrstva. Musel jsem na operaci. Do oka mně, za živa, udělali tři díry. Do jedné strčili robůtka a ten vysekával celý sklicec, ve druhé díře byla odsávací pumpa a ve třetí kamera s baterkou. Musel jsem upozornit pokud by se mně chtělo kýchnout. Samozřejmě mně začalo šimrat v nose, řekl jsem jim to oni vše vyndali, já kýchl a oni nástroje vrátili a já kýchl podruhé, už jsem nestačil nic říc. Seřvali mně, ale naštěstí se nic nestalo, Když mně veškerý sklivec odstranili, tak mně doktor sítnici oškrabal a do oka nalil silikonový olej, asi do polovičky.

Viděl jsem jen horní půlkou oka (jak vidíme obráceně), dole nic a mezi bylo jakési zrcadlo. Ale během týdnů se olej doplňoval a já viděl stále více, až se celé oko naplnilo.

Je to už řada let, na to okno vidím špatně, ale zrak se nezhoršuje.

Když umřela babička Luďa, matka dostala z krematoria kovové zbytky pásku, tak mně upozornila, že já asi dostanu její tři klouby. Tak jsem Petra upozornil, že po mně v krematoriu zbude nehořlavé, silikonové, oko.

2002 nová chata zlepšováky

podlaha do spádu

nátěry po třiceti letech

odkapávač piva

panty na půdu

tři kuchyně

tv venku

teplý voda venku

kolo na stole

2003 Zdiby myš a hryzec

2004 vrahoun Zuzanka

Sestra Eva, když ještě bydlela v Olešovicích, tak si pořídila malé koťátko Zuzanku. Bylo velmi čilé, až agresivní: Zuzanka . Navštívili jsme sestru s naší kočkou Pumou, byla tehdy také koťátko, ale dvakrát větší než Zuzanka. Ale Zuzanka nedala Pumě pokoj a stále dorážela. Také Zuzanku hlídala teta Jarmila, byla celá poškrabaná.

2005 hromadný hrob

2006 Roudnice

2007 Františkovi lázně posilovna

2007 Jareš nemoc

V padesáti letech mně lékaři zjistili, že mám ztučnělá játra, že mně hrozí cirhóza. Usoudili, že když občas s kamarády vypiji osm piv a nějaké panáky, že to je alkoholem. Rok jsem se nedotkl alkoholu, v hospodách jsem pil jen drahou sodovku, takže jsem rok platil nejvíce. Po roce se nic nezměnilo, tak doktoři usoudili, že to není alkoholem, ale nadměrným tučným jídlem, tak jsem další rok držel dietu a zase nic. Doktoři přišli zjistili, že jsem velký nervák, dělám si moc starostí s náročným povoláním a že jsou na to játra citlivá, doporučili mně vyřešit zaměstnání. To jsem udělat tím, že v 59letech jsem odešel do předčasného důchodu. Po měsíci, krásného života v důchodu se játra zcela uzdravila.

Ve stejné domě naměřili Jarešovi stejný stupeň ztučněných jater. Opět jeho doktoři usoudili, že to je alkoholem, ač Jareš denně jezdil z Vrchlabí do Prahy svým autem a zpět a nikdy neměl s policií žádný problém. Dokonce s námi ani nechodil do pravidelných hospod. Zato byl daleko větší nervák než já, v tu dobu byl technickým ředitelem ve svých hotelích a vím že měl velké starosti. Navíc ho o vlastnictví hotelů okradl jeho spoluvlastník, ale nechal ho alespoň dělat ředitele. O vše se staral jen Jareš. Kolem vily bývalého spoluvlastníka denně jezdil, musel to být opravdu nervák. Jareš mněl nervy i ze své velké vily, bál se, že z důchodu nebude moci zajistit její vytápění plynem, tak zkoušel dřevo a dělal si starosti, myslím si, že játra mněl ztučnělá taky z tohoto důvodu.

Jakmile mu zjistili ztučnění jatek hned ukončil zaměstnání a odjel do protialkoholní léčebny v Kosmonosech. Zde každá skupinová terapie začínala „jsem alkoholik…“, prostě jim vymývali mozek. Jarešovi se tam líbilo, neměl už starosti ani s prací, ani s vilou.

Po mnoha letech abstinence a neustále pod dohledem protialkoholních léčeben začal mít zase deprese. Od protialkoholní léčebny dostal silné léky na nervy.

Současně, v té době, ztratil paměť, ale ještě několik let žil se ženou ve Vrchlabí.

Já si ho na týden vzal na chatu, ještě s kamarádem Kvapilem. Jareš nedělal žádné problémy, choval se zcela normálně, z ledničky si bral svoje nealko nápoje (našich piv se nedotkl) a byl plně soběstačný. Jen jednou si zapomněl vzít léky a ten den si vše pamatoval. Jeden den jsme byly všichni čtyři i s Rackem na výletě v Kvapilově chatě v Ledči. Stavili jsme se v Kácovském pivovaře na oběd. Nevšimli jsme si, že Jarešovi také přinesli pivo, tak jsme mu pak nechali donést i druhé. Na Jarešovi nebylo nic znát, další dny se alkoholu nedotkl. Jareš měl u sebe lékařské zprávy z protialkoholické léčebny, bylo nám divné, že o demenci není ani slovo a ani na ni nedostal žádné léky a že se neléčí u normálních doktorů. Naopak u prášku na depresi bylo napsáno, že v případě výpadku paměti nutno okamžitě lék vysadit a informovat lékaře. Kvapil si vše vzal, že se poradí se svým kamarádem psychiatrem Cimickým, ten začal mít problémy se soudem a Kvapil pak zemřel. Také jsme s Královými hlídali Jareše v jeho vile ve Vrchlabí, když jeho žena odjela na dovolenou. I zde Jareš si jeden den nevzal léky a vše si ten den pamatoval.

Pak jsem se dozvěděl, že Jareš je dlouhodobě ubytován v nějaké léčebně v pohraničí, shodou v době, kdy se prý jeho žena dozvěděla o jeho nevěře.

Kamarádi tyto informace neberou vážně, tak i já jsem už nic nezmohl.

2008 bomba na půdě

2009 konec práce

2010 Alenka

švédi

2011 vyhmatal jsem strašidlo, díl třetí

2012 Kulíčkovi a vrahoun doktorka

2013 vytopení sklepa

2013 Střelnice v Holešovicích

2014 mluvící Puma

2014 Lenora Bohouš spadl

2015 Radlík a Čelákovice

2016 Kondoloval jsem paní Lukášové

2021 otáčecí stůl

2023 Baculka

2025 Slunečnice, mobil

Básničky

Zimní pohádka

cestička k domovu

fousek

Pocestný čelakovský

Borovský

Studánka

Karel Jaromír Erben: Pole

dnice

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek –
hrej si – tu máš kohouta!“ –
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě sršeň sám –!
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť – Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž – a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí –
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,

k ňadrům dítě přimknuté:

matku vzkřísil ještě stěží,

avšak dítě – zalknuté.